Komentář Pavla Jajtnera: Hudba a hranice

Hudba a hranice

Komentář týdne (55) pro Radio Proglas, květen 2014

Stále ještě trvá letošní velikonoční radost, oslavili jsme svátek maminek a blíží se slavnost seslání Ducha svatého.  Radost lze vyjadřovat a sdílet mnoha způsoby, sotva si ji však umíme představit bez hudby.

Když jsem - někdy v letech padesátých minulého století - poprvé vzal do rukou housle, abych se z vlastní iniciativy šel učit k Václavu Musilovi, plným titulem K u. K Militärkapellmeister a.D., netušil jsem, kolik hranic mně hudba pomůže překonat. Netušil jsem ani – pacholátko osmileté, pro něž všechno je radost - že hranice ve světě a mezi lidmi vůbec existují.

Teprve až mi komunisté zavřeli tatínka, začal jsem vnímat, že ve světě existuje spousta hranic, mnohé z nich byly tehdy navždy nepřekročitelné. Pracovat na sobě byla nutnost, zvlášť pro ty, kteří byli režimem zavržení. Museli jsme toho umět mnohem víc než všichni ostatní, aby nás okolní svět vůbec začal vnímat.

Hrál jsem rád - a hrál jsem, kde se dalo. Na housle v kostele na kůru, na trombon v učilištní kapele a v dixielandovém orchestru Dixi 61 kapelníka a životního přítele Josefa Kučery. Pozdější vojenská služba byla tehdy k nerozeznání od vězení. Působení v plukovní kapele na vojně přinášelo do té šedi přece jenom trochu světla.

Ještě později jsem začal hrát ve Stamicově komorním orchestru v Havlíčkově Brodě. I tady mi hudba pomáhala překračovat hranice. Lidé, kteří by se mnou v běžném životě nikdy nekomunikovali, ať už ze strachu nebo z přezíravosti, byli najednou úplně jiní. V roce 1987 náš orchestr poprvé překročil i do té doby takřka neprodyšnou hranici železné opony. Zájezd do Nizozemí mi umožnil navázat krásná přátelství, která trvají doposud.

Moje maminka - 28 let těžce nemocná a upoutaná na kolečkovou židli - poslouchala téměř výhradně rakouský rozhlas. A zase to byla hudba, která jí pomáhala překonávat hranice pokoje, z kterého po desetiletí nevycházela, hranice bolestí, které ji celá léta trápily.

Jak naše děti dorůstaly, každé dostalo nějaký nástroj a naším domečkem zněla hudba takřka nepřetržitě. Pan farář Čapek, který k nám - ze své evangelické fary v Sázavě - občas přijížděl zahrát si se mnou Haydnova dueta, oceňoval nejvíce moji ženu, která sice nehrála, ale s pochopením vše tolerovala.  Hudba, to byl svět, který patřil jenom nám, tam oko „velkého bratra“ nedohlédlo, to byl jas v temnotách nesvobody.

Pak se stalo, že padly drátěné zátarasy a fyzická hranice mezi naším světem nesvobody a světem politické svobody postupně zanikala. To byla doba  setkávání s mnoha soubory a orchestry v době mého diplomatického poslání. Rád jsem je pomáhal organizovat. Výčet všech, které se - za oněch patnáct let a ve třech zemích - podařilo uskutečnit, přesahuje rámec této úvahy.

Krásně zněly nejen jejich  andělské sbory. Tak, jak se sluší a patří: Ad maiorem Dei gloriam, k větší slávě Boží. Mnozí z nás - účinkující i posluchači – jsme, jak pevně věřím, směli poodhalit tajemství i té nejméně probádané hranice: hranice mezi zemí a nebem. I tu lze, se srdcem otevřeným, byť jen o kousíček a na čas, překročit. Jsem přesvědčen, že při krásné hudbě mnozí z nás zahlédali onu vertikálu, bez které lidské snažení sotva dává smysl.

Svatý papež Jan Pavel II. usiloval o to, aby Evropa opět nalezla svou duši. Sebevětší úspěchy hospodářství nemohou uspokojit nepokojné srdce člověka. Ti, kdo hrají a zpívají, dávají Evropě a světu duši, vracejí nám ztracenou rovnováhu, pomáhají nám objevovat vertikální rozměr našeho života, k němuž neexistuje žádná rovnocenná alternativa.
Připojme se k nim - ať už s nástroji v rukou nebo alespoň jako pozorní posluchači - a bude nám lépe.

DG, Pavel Jajtner, květen 2014