Komentář J. Zajíce: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec

       V průběhu konkláve daroval německý kardinál Walter Kasper tehdejšímu arcibiskupovi z Buenos Aires kardinálu Jorge M. Bergogliovi španělský překlad své knihy, která nese prostý název Milosrdenství. Ten si ho přečetl a dárci řekl: „Vida, jméno našeho Boha!“. Hned ve svém prvním kázání z domu sv. Marty pak – už jako papež František – na toto setkání navázal: „V těchto dnech jsem četl knihu kardinála Kaspera, schopného, dobrého teologa o milosrdenství. A tato kniha mi přinesla mnoho dobrého, Kardinál Kasper řekl, že pocítit milosrdenství přináší změnu všeho. Je to to nejlepší, co můžeme pocítit. Proměňuje to svět. I trocha milosrdenství činí svět méně chladným a spravedlivějším. Potřebujeme dobře rozumět tomuto milosrdenství Boha, milosrdného Otce…“  V bule, kterou papež František vyhlásil Rok Božího milosrdenství, k tomu pak mimo jiné dodal: Sloupovím, které nese život církve, je milosrdenství. Veškerá její pastorační činnost by měla být proniknuta něhou, která je určena věřícím; žádné její zvěstování a svědectví vůči světu nemůže postrádat milosrdenství. Věrohodnost církve prochází cestou milosrdné a soucitné lásky.

         Právě konkrétní skutky milosrdenství nám  dávají velkou příležitost, aby nám ta naše zbožnost nezůstala jen v ústech, ale „sestoupila do rukou“. Já se tu zastavím u tří z těch klasických skutků, které pokládám v jistém smyslu za reprezentativní i zcela zásadní pro naši dobu

• Dát pít žíznivým: Tady je předně třeba vidět ohromné ohrožení, které dnes celosvětově visí nad miliardami lidí – nedostatek pitné vody. Dnes se u nás lidé děsí, že do Evropy přijde několik milionů uprchlíků z míst, kde se bojuje, ale nedostatek pitné vody může dát během několika málo desetiletí do pohybu směrem k Evropě stamiliony zoufalých lidí z Afriky i Asie. Zcela v souladu s Františkovou encyklikou Laudato si‘ je nutné nejen „bít na poplach“, ale hledat, jak i každý z nás může vlastní šetrností, sebeomezením a konkrétní solidaritou podpořit změnu sebezničujícího směru vývoje na naší planetě. Je to velký morální úkol, z něhož se dnes nemůže nikdo vymluvit.

Druhou nepřehlédnutelnou rovinou je všude patrná „žízeň po spravedlnosti“. Globální kapitalismus plodí všude možně ohromné nespravedlnosti na celých národech, skupinách lidí i jednotlivcích. Podobně jako v předchozím případě hrozí ekologická katastrofa celoplanetárního charakteru, tak i tady hrozí obdobná katastrofa společenská. Nesmíme proto ze strachu či lhostejnosti přehlížet různé nespravedlnosti kolem sebe (v zaměstnání, ve škole, v rodinách, v církvi, ve veřejném prostoru). Nenamlouvejme si, že „s tím nemůžeme nic dělat“.

• Napomínat hříšníky: Nezřídka se ozývá z různých křesťanských míst „K tomu přece nemůžeme mlčet!“ A myslí se tím nejčastěji jednání, které se neslučuje s oficiální katolickou sexuální morálkou (k jiným typům přečinů bývá taková reakce mnohem méně častá). Debaty související se synodou o rodině a následnou Františkovou exhortací Amoris Leatitia ukázaly, jak je v praxi dnešní katolické církve obtížné naplňovat známé pravidlo „milovat hříšníka, nenávidět hřích“. To, co pro jedny představuje projev milosrdenství, je pro jiné zradou pravdy, a tedy naprostou rezignací na milosrdenství, neboť se (podle nich) hříšníkům zastírá jejich „skutečný stav“. Ten pak popisují podle nich „pravými jmény“, čímž v drtivé většině dotyčné vyhánějí z církve. Je to tedy situace nadmíru komplikovaná. Promítá se i do velké krize vztahu ke svátosti smíření, za níž nestojí ani tak obava z nedostatku Božího milosrdenství či přesvědčení o vlastní bezhříšnosti, ale hlavně nedůvěra ve schopnost zpovědníka toto Boží milosrdenství skutečně zpřítomnit. Každopádně tu bude třeba velké odvahy a důvěry na jedné i trpělivosti a pokory na druhé straně, má-li se tu pokročit k vytvoření prostoru skutečného Božího milosrdenství
• Snášet obtížné osoby: Tuto třetí formu praktického milosrdenství jsem vybral proto, že ji pokládám za mimořádně důležitou pro dnešní rodinné a pracovní prostředí. Zvláště v naší západní civilizaci se kromě vyhraněného individualismu, který vše podřizuje sobecky pojaté „seberealizaci“, značně rozšířilo pojetí, že člověk si nemá dělat žádné velké násilí: Nemáme ze sebe už to potěšení jako na začátku? – jdeme od sebe. Ochrnutá babička musí do LDN, protože postarat se o ní „od nás nikdo nemůže chtít“. Začíná to dnes už u dětí: stačí, aby projevily nechuť něco vykonat – a už rodiče troubí na ústup. Je jen logické, že se to pak kolem nás „obtížnými osobami“ jen hemží. Jednak proto, že takto nasměrovaní individualisté nejsou vlastně vůbec schopní se nějak přizpůsobovat ostatním, jednak proto, že ani sami nejsou schopní snášet druhé, kteří jim „nevoní“. Za této situace zvlášť roste význam schopnosti odpouštět – které se naneštěstí dnes skoro nikde neučí. Aspoň církev by měla být tedy prostorem, kde je možno dobrodiní odpouštění a následného smíření autenticky zažívat. Je jasné, že to nebude snadné.

Z předchozího je zřejmé, že pokud to s milosrdenstvím myslíme vážně, je pryč veškerá romantická naivita nebo sentimentální rozbředlost – a stojíme uprostřed syrovosti života. Milosrdenství je ve světě poznamenaném hříchem cestou lásky, která dříve nebo později bude nějakým způsobem ukřižována. Vždy znovu a znovu budeme pokoušeni uvěřit tomu, že „Bůh zemřel na své milosrdenství“ (Friedrich Nietsche). Vždy znovu a znovu budeme muset osvědčovat svou naději, že láska je silnější než smrt.

Jiří Zajíc pro Radio Proglas

Velikonoce 2019