Komentář týdne: Svoboda je tu i pro ty druhé

Svoboda je tu i pro ty druhé

Ústava a zákony by v demokracii měly být konstruovány tak, aby každému dávaly právo jít za štěstím, avšak cestu ke svému štěstí si musí najít každý sám.  Právo nemá stanovit model pro život, který se považuje za dobrý. Každý člověk musí mít právo vytvořit si svoji vlastní představu o tom, co lze považovat za dobrý život.

Ani stát, ani politická většina ani experti nemají jediný recept na dobrý a správný život. To nejlepší, co přináší demokracie a právní stát, je právě mnohost životních strategií svých příslušníků a současně pravidla, chránící slabší a zavazující všechny stejně. V našem pluralitním společenství přece není cíl stanovit vítěze a poražené, ale vychutnávat si diskusi, v níž rozpoznáváme mnohost hlasů – nemusíme dojít ke konsensu, ale potřebujeme spolu vést konverzaci. A ta by měla napomoci i porozumění jinakosti, ba dokonce pochopení užitečnosti různosti názorů a životních strategií. Součástí příběhu o našem uspořádání společnosti je přece sentence: Nesouhlasím s Vašim názorem, ale budu dělat vše pro to, abyste jej mohl svobodně vyslovit.

Jenomže ono nestačí, aby ten druhý svobodně vyslovil svůj názor, a my mu v tom nebránili. Pro každého z nás i pro naše soužití je třeba nechat ten názor zaznít a pak jej též vyslechnout a respektovat. Případně na něj reagovat – otevřeně, třeba i nesouhlasně, ale s úctou k němu. Přece nechceme žít ve společnosti, v níž si navzájem nerozumíme, nechceme rozumět, a ani se o to nepokusíme.

Například představa o tom, co je svoboda projevu, se nám jakoby transformovala do pocitu, že máme svobodu neposlouchat projevy, které nás zneklidňují, kterým nerozumíme či nechceme rozumět a jen se potvrzujeme ve svých názorech nasloucháním těm názorům, které nám konvenují.  Svobodu vidíme jen v tom, že my si můžeme svobodně dělat a říkat co chceme, nikoli v tom, že to mohou dělat i ti druzí, s nimiž nesouhlasíme či kteří se nám nelíbí. A jako důsledek tohoto přístupu pak přichází to, že se zlobíme na ty druhé, pokud jejich svobodná volba z nějakého důvodu naráží na náš vlastní hodnotový systém či na naši představu o světě, kterou považujeme za jedinou správnou.

Pokud opravdu respektujeme svobodu, pak slovy Johna Stuarta Milla „jediný cíl, který opravňuje lidstvo - individuálně nebo kolektivně - zasáhnout do svobody jednání lidí, je sebeobrana. Jediným účelem, pro který se může moc spravedlivě použít proti kterémukoliv členu společnosti i proti jeho vlastní vůli, je zabránit ubližování jiným.“

Věříme-li, že demokracie je tím nejméně špatným politickým uspořádáním, a souhlasíme-li s tím, že se lidé rodí svobodní a rovní v důstojnosti a právech, pak nám nezbude než respektovat a snažit se pochopit i ty, kteří svou svobodu chtějí využít úplně jinak než my. Pro ty, kdo slova o lidech, kteří se rodí svobodní a rovní v důstojnosti a právech, nepoznávají, upřesňuji, že je to právní pravidlo umístěné na úplné špičce naší právní pyramidy, v prvním článku Listiny základních práv a svobod.

Ústavu, závazky a pravidla tedy pro svobodu potřebujeme. Nedávají nám návod, dávají „jen“ mantinely. Tyto mantinely jsou důležité, aby nakonec nezbyla jen svoboda lišek ve svobodném kurníku. Svobodná může být dlouhodobě jen společnost, která dobrovolně dodržuje psaná i nepsaná pravidla, protože jen v takové společnosti se jedni druhých nemusejí bát. Tedy ta skutečná svoboda, za kterou stojí za to bojovat a třeba i sedět ve vězení, není ani sobectví, ani hra bez pravidel a závazků. Slovy Boženy Komárkové: „aby žila svoboda v zákonech, musí žít v lidech... Základem duchovní svobody není neodpovědná zvůle jedince, ale naopak stupňované vědomí odpovědnosti.“

Nezbytnou půdou pro svobodný život každého z nás je tedy nejen svoboda rozhodnou sám o svých věcech po svém, ale i respekt ke svobodné volbě rozhodnutí, která bychom sami nikdy nepřijali.

Něco nového se dozvíme jen tehdy, když vystoupíme ze své komfortní zóny, vyslechneme si názory, které se nám nelíbí, pokusíme se pochopit jejich motivace a hledat, co nás spojuje. Všichni si musíme uvědomit, že složité problémy nemohou mít jednoduchá řešení a že nejšťastnější je člověk tehdy, když pomáhá druhému. A jak tomu druhému pomoci zjistíme jedině tehdy, pokud k němu budeme mít úctu a respekt a pokusíme se vžít do jeho pocitů, potřeb a přání.

První malý krok tedy spočívá v tom, že uznáme, že svoboda je tu i pro ty druhé, a nebudeme se na ně zlobit za to, že ji využívají.  

Kateřina Šimáčková

pro Radio Proglas, prosinec 2016