Zemřel arcibiskup Karel Otčenášek

Karel Otčenášek, kdysi nejmladší a zřejmě druhý nejdéle sloužící biskup světa pocházel z Českého Meziříčí na Rychnovsku. Kněžské svěcení přijal v březnu 1945 v Římě, biskupské v dubnu 1950 ve skrytosti v Hradci Králové. Od té doby byl režimem pronásledován, do úřadu se po desetiletích komunistické perzekuce oficiálně vrátil až krátce po pádu totalitního režimu v prosinci 1989, pastýřem diecéze byl až do září roku 1998.

Patřil mezi osobní přátele blahoslaveného papeže Jana Pavla II., pro své biskupské heslo zvolil slova: "Láska Boží, trpělivost Kristova, čest našeho lidu." V  posledních letech pracoval na knižním cyklu Kamínky – sbírce osobních svědectví řady lidí o pronásledování kvůli víře a svobodě vlasti. "Zlo musíme pojmenovat a odmítnout je. Ale ke všem, i k Bohu, bychom se měli chovat v duchu spřátelování. Byl bych rád, kdyby každý interpretoval i můj život jako takové přátelství," vysvětloval arcibiskup Otčenášek, který nedávno oslavil jednadevadesáté narozeniny.  Jeho ideu „všeobecného katolického svatodušního a všelidského spřátelování – tedy vzájemné lásky všech se všemi a převážně s Bohem“ ocenil i současný papež Benedikt XVI.

Karel Otčenášek ovlivnil svým příkladem řadu věřících, mezi jinými i současného královéhradeckého biskupa Jana Vokála, který zveřejnil osobní vzpomínku na arcibiskupa:

"Pan arcibiskup Karel Otčenášek mi zůstane v paměti nejen jako výjimečný pastýř naší diecéze, ale také jako mimořádná osobnost dějin církve v Evropě. A konečně i můj osobní vzor na cestě ke kněžství.

Za jeden z nejhlubších rozměrů tohoto velkého Božího služebníka považuji skutečnost, že od svých 30 let, kdy byl tajně vysvěcen na biskupa, až do pokročilého věku nesl na svých bedrech celou tíži biskupského úřadu jako odpovědnost, kterou mu svěřil Kristus. I přesto, že mu bylo většinu života násilně bráněno, aby svůj úřad veřejně zastával. Na jeho odvaze a nasazení nic nezměnila ani dlouhá léta vězení a internace. Tuto jeho službu pro královéhradeckou diecézi považuji za srovnatelnou s mučednictvím.

O Karlu Otčenáškovi jsem slyšel už jako dítě. Osobně jsem ho poznal během svých středoškolských studií, kdy působil jako správce farnosti v Trmicích, okrajové části Ústí nad Labem. Pan biskup se tam velmi svědomitě staral o opravu mnoha kostelů, k čemuž od státu nedostával téměř žádné prostředky. A především tam za ním jezdili věřící z celé republiky, hlavně mládež o prázdninách. I já jsem býval mezi nimi. Na osobě pana arcibiskupa Karla mě od prvního momentu nesmírně zaujala jeho mimořádná láska k Eucharistii, oddanost Matce Boží, pokora a nadšení pro šíření Božího království. Jeho kázání nebyla strojená, vyjadřoval se srozumitelně, v krátkých a upřímných větách, které nenechaly posluchače lhostejnými a skrze něž silně působil Duch Boží – asi právě pro jeho výjimečně silnou víru a pokoru.

Nás studenty biskup Karel inspiroval i k tomu, abychom mu pomáhali s opravami kostelů a kaplí. Já jsem například jezdíval s vypůjčeným nákladním autem pro písek, někdy jsem měl také tu čest vozit ve škodovce pana biskupa. Často jezdil slavit eucharistii do odlehlých kaplí, kde se v neděli shromáždilo jen několik málo věřících. To však pana biskupa neodradilo, do liturgie se vždy ponořil se stejnou vroucností, jako by šlo o slavnou pontifikální mši svatou.

Pan arcibiskup Karel měl velikou úctu ke vznešenosti kněžského a apoštolského povolání. Věřil v mimořádnou sílu kněžského požehnání. Velmi rád všem žehnal a sám také kněžské požehnání často vyhledával. Pamatuji si, že jsem se později jako kněz ostýchal svému biskupovi žehnat, ale on na tom trval.

Blahoslavený Jan Pavel II. jej při své návštěvě Hradce Králové v roce 1997 veřejně nazval svým dlouholetým osobním přítelem. Když později Jan Pavel II. zemřel, mnozí nepochybovali, že odešel přímo do Boží náruče. Stejné pocity ve mně vyvolává i odchod jeho královéhradeckého přítele. Doprovázejme jej svou modlitbou a hlavně zůstaňme věrni jeho vzácnému duchovnímu odkazu, jímž se naše diecéze a vlast má právo už navždy pyšnit."