Vojtěch Belling: Obecné dobro není výslednicí přání jednotlivců
Pohled, jakým se lze na politiku dívat očima křesťana, nabízí v Komentáři týdne politolog působící na německé univerzitě v Heidelbergu, analytik Občanského institutu a člen vědecké rady Ministerstva zahraničních věcí Vojtěch Belling. Komentář týdne vysíláme v sobotu 22. května 2010 v 7.30 a 18.30, reprízy v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin, poté najdete zvukový záznam v našem audioarchivu.
Komentář týdne. Květen 2010.
Křesťané prosí Boha, aby jim pomohl při obtížných rozhodnutích nebo náročných životních situacích. Zvou ho k sobě při výběru vysoké školy nebo při ucházení o zaměstnání. Jaké msíto má ale Bůh v křesťanském uvažování o politice?
V posledních týdnech se asi sotva kdo dokázal skrýt před všudypřítomným kraválem volební kampaně. Je zbytečné přemítat nad tím, zda nás stovky billboardů a záplava nejrůznějších triků takzvaného politického marketingu skutečně ovlivňují. Protože tomu tak je, ať chceme nebo ne. Podstatnější ale je, zda si i tváří tvář tomuto vlivu dokážeme uchovat alespoň trochu zdravého rozumu. Lze jedině doufat, že tomu tak je.
Princip demokracie by ztrácel smysl, pokud by politické elity ovládaly chování voličů namísto toho, aby tomu bylo naopak. Nechci tu rozhodně dávat jakékoli moralizující tipy koho volit. Myslím, že odpověď dnes nabízí kde kdo a já se rozhodně nechci přidávat do této řady. Podstatné však je zamyslet se nad tím, podle čeho se vlastně volič má řídit. Každého v této chvíli asi napadne, co je to za hloupou otázku? Volím přese toho, koho považuji za nejlepšího. Ovšem právě tady je zakopán pes. Podle čeho posuzuji to, co je dobré? Jde o to, co je dobré pro mne nebo o to, co je dobré pro mou rodinu? A co má být vůbec tímto dobrem? Je to kariéra, zdraví nebo prostý blahobyt?
V posledních letech se hojně rozšířila představa, že každý volí toho, kdo nejlépe zastupuje zájmy jeho skupiny. Ať jsou to podnikatelé, dělníci, zemědělci a nebo křesťané. Strany jako by byly zájmovými organizacemi respektujícími pouze zájmy svých voličů. Právě takový pohled je však v rozporu s principy reprezentativní demokracie. Každý poslanec totiž reprezentuje celý lid, nikoli pouze skupinu svých voličů. Proto je také nezávislý a smí se kdykoliv odchýlit od postoje své strany, pokud mu to velí svědomí.
Totéž ovšem platí i pro voliče. Jakkoli si to na první pohled neuvědomujeme, ve volbách se každý z nás stává reprezentantem celé země. Tedy jakýmsi ústavním činitelem. Měl by proto odhlédnout od soukromých zájmů a řídit se tím, co považuje za nejlepší pro obecné dobro. Abych dal konkrétní příklad. I když by zrušení daní bylo pro každého jednotlivé člověka jistě příjemné, pro celek by to bylo zničující. Zvýšení důchodů třeba o sto procent by bylo jistě pro seniory vítané překvapení, pro celou společnost však neúnosné a zničující.
Obecný zájem není jen výslednicí zájmů soukromých, jak se nám snažili namluvit utilitaristé. I většinový zájem ve společnosti nemusí být pro celek prospěšný. Právě proto bychom se měli i jako křesťané skutečně velmi bedlivě zamýšlet nad tím, co je dobré pro celý národ a stát. Nikoli jen pro nás. To ovšem na druhou stranu neznamená, že by křesťanský volič nemohl pozorněji některé věci sledovat. Nemyslím si, že křesťanství představuje politický program. Stejně tak si však nemyslím, že s politikou nesouvisí. Alespoň od chvíle, kdy stát zasahuje do výchovy dětí, rozhoduje o tom, co se děti učí o vzniku světa a sexualitě, nebo zasahuje do rodiny a říká, jak se mají rodiče rozdělit o své role. Již více než sto let lze na jednání státu nahlížet i očima náboženství, o čemž svědčí i řada sociálních encyklik.
Pokud lze hovořit o zvláštní odpovědnosti křesťana ve volbách, nejde o nějaké zastupování zájmů křesťanů. Jak jsem řekl, motivem by spíše mělo být dobro obecné, nikoli dobro pouze křesťanů. Křesťanství nám určitě nedá recept, zda zvyšovat nebo snižovat daně, neříká nám také zda máme podporovat evropskou integraci nebo hájit státní suverenitu. Ovšem v celé řadě oblastí nám přesto může dát jasnou představu o tom, co lze považovat za obecné dobro. Stačí se tak podívat, co strany prosazují ve školství, zda chtějí rodinám pomáhat nebo spíš přejímat jejich roli. V jednom vládním textu jsem se dokonce dočetl, že cílem státu má být vymícení tradičních stereotypů z myšlení malých dětí. Asi jsem stereotypní, ale myslím, že taková pozice je s křesťanstvím těžko slučitelná, neboť náboženství předpokládá víru v určité neměnné principy, politicky korektně nazývané jako tradiční stereotypy.
Křesťané tedy mají ve volbách jistě podle čeho vybírat. Jsou-li solí země, měli by se také více než agnostická většina zamýšlet nad méně módními, ale o to více podstatnými tématy. Tedy nejen materiální, ale i duševním a duchovním zdravím společnosti.
Vojtěch Belling
