Prof. Mlčoch: Šetřit se musí, otázkou je míra sociální spravedlnosti

Souhlasíte s východisky ministra financí Miroslava Kalouska, podle něhož je situace tak neúnosná, že důsledky úspor musí nést všichni?

Samozřejmě pokud je výhled ekonomiky nepříliš optimistický, pak už jaksi početně vychází z toho, že rozpočtové potíže budou větší, než se původně předpokládalo, že deficit bude větší, než se čekalo. Pak je to početní úloha, že se s tím něco musí udělat, aby se ten dluh nezvyšoval ještě více. Deficity jsou tam stejně, ale vláda si dala laťku a také zvenčí je tlačena nějakou laťkou, kterou nechce překročit. Asi není zbytí s tím něco dělat. Otázkou je, jak rozumět tomu, že se na tom utažení opasku mají podílet všichni a do jaké míry je to skutečně tak, že to bude dopadat jakýmsi způsobem, který bude alespoň relativně spravedlivý.

Jedna věc je, že dělat se s tím něco musí, a druhá věc je potom otázka míry té sociální spravedlnosti. Když politik použije toho argumentu, že by měli nést to břemeno všichni, je to asi přijatelné.

Myslíte, že je na něj připraveno i veřejné mínění třeba ve srovnání s obdobím před posledními volbami, jejichž výsledky tehdy naznačily, že část veřejnosti přijímá potřebu šetřit. Jak si myslíte, že je ochotna přijímat tento kurz nyní?

Za tu dobu se pochopitelně mnohé změnilo, nejen ve výhledu ekonomiky, také od té doby prosákla celá řada skandálů. Poukazuje se na to, že dochází k flagrantním případům vykrádání veřejných rozpočtů. Vzniká tady problém legitimity vlády požadovat po občanech, aby na tyto úspory přispěli ve větší míře než dosud, dokud se těm věcem nepodaří učinit přítrž. Jsou mnozí, kteří už upírají vládě tu legitimitu v tom něco dělat. Ten způsob, který ministr financí zvažuje, se jeví být politicky "nejschůdnější", protože zmrazení důchodů nebo zbrždění valorizace se dá udělat jediným škrtem pera, když se na tom dohodnou a když to projde parlamentem, a podobná jsou i opatření týkající se zvyšování daně z přidané hodnoty.

Jsou to jednoduchá opatření dopadající na všechny, ovšem ten argument, že dopadají na všechny, platí jen v omezeném smyslu - například zvýšení DPH na potraviny dopadá více na rodiny, které větší část svého příjmu spotřebovávají na potraviny, tedy nízkopříjmové či početnější rodiny mnohem více než na ty, kdo ze svých vyšších příjmů si mohou dovolit šetřit a nemusí vše utratit za potraviny. Je to tedy ve skutečnosti velmi kontroverzní otázka. I v minulých obdobích platilo, že rodiny s dětmi často doplácely na podobná opatření více než ostatní a nesly tíhu daňového břemene způsobem daleko méně snesitelným než ostatní. Také například plánované zrušení porodného, které ani nemůže znamenat až tak významnou částku v celkovém rozpočtu, mi přijde z tohoto hlediska také jako zvláštní způsob šetření.

Lze tedy říci, že navržená opatření jsou lehce v rozporu s principy křesťanské sociální nauky, například s principem solidarity a určité vstřícnosti k slabším - nejen ekonomicky - prvkům společnosti?

Určitě lze říci, že rodiny s dětmi nebo důchodci rozhodně nepatří mezi kompaktní zájmové skupiny, které by byly schopny vyvolat odpor, bránit se, stávkovat a tak dále. Z tohoto hlediska jsou pro politika relativně snadnější obětí, na kterou se dá to daňové břemeno snáze převést, zatímco jiné složky se dovedou účinněji bránit a dělat větší potíže.

Kdyby tedy měly rodiny s dětmi silnou odborovou centrálu, hypoteticky řečeno, mohlo by to vypadat jinak.

Vůbec z tohoto hlediska žijeme ve zvláštní civilizaci, která vymírá, která přihlíží tomu, že se nerodí děti. Je zajímavé, že právě kolem svátku betlémských Mláďátek se na serveru aktualne.cz objevila zpráva, že v porovnání se situací před 30 lety nám schází 880 tisíc dětí. Lidovci, kteří mají pojetí té věkové kategorie ještě delší, protože patnáctiletý člověk ještě většinou není schopen si vydělat, dokonce mluví o více než miliónu scházejících dětí a mladých lidí v porovnání s normalizačním Husákovým režimem. To je obrovský deficit, který vznikl za minulých dvacet a takzvané stárnutí obyvatelstva se bere fatálně - všichni se víceméně snaží vyčíslit důsledky tohoto stavu, ačkoli by se zdálo, že první, co je třeba dělat, je pokusit se zabránit tomu vývoji a tak říkajíc investovat do dětí, aby se demografická bilance vyrovnala. To kupodivu nikdo nedělá, mluví se pouze o dluzích finančních a dluh demografický, který je velmi vážný, jakoby se nepovažoval vůbec za řešitelný. To považuji za problém politiky.

Není podle vás problém také v tom, že nedovedeme čelit tomu, co je ve světě ekonomiky běžnou záležitostí, totiž střídání rychlejšího a pomalejšího růstu. Stále na tom nejsme tak špatně, aby se hovořilo o záporném vývoji, a přesto to vyvolává potřebu nestandardních opatření - dovedeme tedy adekvátně předjímat a reagovat na méně optimistické ekonomické zprávy?

Na té argumentaci něco je. Vím, že už v poválečném vývoji, když vznikla koncepce sociálně-tržního hospodářství a makroekonomické politiky sociálního státu, se hovořilo o takzvaných vestavěných stabilizátorech - jde o nástroje rozpočtové, daňové i sociální politiky, které by vyrovnávaly kolísání hospodářského růstu a jeho důsledky. Zatím to vypadá tak, že se nepodařilo vyřešit. Dochází k tomu, že v době, kdy je růst rychlejší, vznikají nadbytečné zdroje, jimiž se mrhá, a když potom začíná jít z tlustých do tenkých, jak se říká, kumulují se naopak negativní procesy: na jedné straně vzniká třeba větší potřeba podporovat nezaměstnané a současně se ztenčují příjmy vybrané na sociálním pojištění, protože je méně zaměstnaných. Vypadá to potom tak, že se výkyvy hospodářského cyklu ještě zesilují. Je to nevyřešený problém této společnosti a celé naší civilizace. To ještě nemluvím o spekulativním investování, spekulativním kapitálu, který také situaci zhoršuje v tom smyslu, že v období, kdy se zdá, že bude ten růst robustní, ti, kdo podlehli hrabivosti, podléhají euforii a pomáhají ty bubliny nafukovat. Naopak když jim upadne čelist a zdá se, že se všechno propadne k horšímu, propadají skepsi a zase tu situaci zhoršují. To jsou psychologické faktory, jejichž důsledky také působí destabilizujícím dojmem.

Jedním z psychologických faktorů, mohu-li to tak nazvat: Jak se díváte na momentální soudržnost české společnosti? Je podle vás schopna přijmout skutečnost, že vašimi slovy dochází z tlustých do tenkých a každá složka včetně politické reprezentace, seniorů, sociálně slabých na to musí nějak reagovat? Je ta soudržnost dostatečná, aby společnost reagovala bez větších otřesů?

O sociální soudržnosti hovoří zpravidla sociologové, někdy politologové. Ekonomové většinou ten pojem ani moc neberou, ale není pochyb o tom, že každá společnost jakousi soudržnost ke svému životu potřebuje. Ta soudržnost závisí na celé řadě faktorů a jedním z těch důležitých je ten, do jaké míry lidé vnímají to, jakým způsobem se rozdělují příjmy, důchody, bohatství, jako legitimní. To je samozřejmě u nás vážně narušeno. Bylo to narušeno už v 90. letech privatizací, tak jak proběhla - většina obyvatel byla přesvědčena, že k nabytí majetku nedošlo způsobem, který by byl právně nebo alespoň morálně košer. V okamžiku, kdy potom dochází k odporu podílet na financování potřeb státu ze strany těch bohatších, se samozřejmě soudržnost dále zhoršuje. Pochopitelně i argumenty, že u nás pořád ještě nerovnoměrnost bohatstí není vysoká nebo máme relativně nízký podíl těch absolutně chudých, jsou také pravdivé. Jsou zde argumenty pro a proti, ale rozhodně bych řekl, že soudržnost už je vážně narušena a zmíněné skandály, to rozkrádání, tunelování a tak dále, které navíc nenachází vůbec potrestání, narušují soudržnost a ochotu podílet se na financování státu. V podstatě jsme na cestě k anarchii a je to docela vážný stav.

Závěrečná otázka: Jaký pozitivní moment spatřujete na celé situaci a jejich souvislostech? Existuje něco pozitivního, co podle vás je v běžném popisování málo zdůrazňováno nebo ta situace pozitivní prvky jednoduše nemá?

Samozřejmě každé uskromnění - a teď máme dobu postní - nakonec může vést člověka pozitivním směrem a uvědomí si, že jeho závislost na fungování tzv. konzumní společnosti není úplně tou nejlepší cestou. Jsme všichni tak říkajíc drogově závislí na spotřebě a z tohoto hlediska by to mohlo mít také ozdravné účinky. Křesťan, pokud bere víru vážně, to takto může pochopit a pak to může mít pozitivní efekt.

Bohužel ale většinová společnost, která je reklamou a celkovou životní kulturou stále vybízena k větší spotřebě, je na tuto závislost navyklá. Člověk, jemuž se něco bere z té spotřeby, se tomu jako drogově závislý organismus brání a lze čekat spíše odpor. Závisí to také na morální integritě, odolnosti toho člověka, jeho mravní konzistenci, do jaké míry si s tím dovede poradit, ale většinová společnost na to skutečně není příliš připravena, což zvyšuje nebezpečí odporu, stávkování nebo anarchických projevů - část těch lidí si začíná rozkrádání v malém ospravedlňovat tím, že když kradou ti nahoře ve velkém, co já bych bral ohledy.

Vývoj je tedy dvojsečný - jako každá krize může vyústit v jakousi katarzi, ale když na to společnost není zralá, může naopak vést k rozvratu.