Před 67 lety dělníci povstali proti komunistickému režimu

Proč tehdejší komunistický režim nutně potřeboval v absolutním utajení provést měnovou reformu?

Ty důvody spočívaly v ekonomické i politické rovině. Jednak v Československu od války přetrvával lístkový přídělový systém zásobování obyvatelstva, který byl z okolních zemí již odstraněn. Pokud by v Československu došlo k uvolnění zboží na volný trh, pak by mohly úspory obyvatelstva znamenat velký problém. ČSR se totiž od 50. let významně orientovalo na výrobu těžkého průmyslu a hutnictví a zanedbávalo spotřební průmysl, takže zboží byl nedostatek. Pak to byly také politické důvody – likvidace úspor obyvatelstva nejenže odčerpala ty, které by mohly vyvolat zásobovací krizi při uvolnění vázaného trhu, ale navíc také zbavovaly úspor opozici či bývalé ekonomické elity. Tak byla alespoň měnová reforma interpretovaná. Jiná věc je, že nejen tyto někdejší elity, ale také podstatná část průmyslového dělnictva si dokázala od konce války vytvořit nemalé úspory, takže měnová reforma narazila. Její pojetí totiž nebylo třídní a o peníze přicházeli všichni, i ty skupiny obyvatel, které byly novým režimem protěžované.

Počítal režim s tím, že se vůči reformě mohou lidé postavit?

Mechanismus probíhal tak, že měnová reforma sice byla v utajení, nicméně obyvatelstvo se o ní dozvědělo již v půlce května. Tehdy došlo k předčasnému vyplácení záloh na květnové mzdy a lidé proto usoudili, že se blíží okamžik, kdy k měnové reformě dojde. Nastala obrovská nákupní horečka, kdy došlo ke kolapsu obchodní sítě. Během dvou dnů byly ve větších městech vyprodány obchody se spotřebním zbožím a potravinami. KSČ zahájila proti nákupní horečce kampaň, jejímž vrcholem byl projev Antonína Zápotockého, který upozorňoval, že žádná měnová reforma nebude. Byl to pokus zabránit dalšímu kolapsu zásobování. Měnová reforma tak začínala v době zhroucení vnitřního domácího trhu. Pak tu byla bezpečnostní rizika - strana věděla, že musí reformu tajit, aby si obyvatelstvo nemohlo úspory uložit do nějakého zboží. Nepočítala však s masovými protesty. Předsednictvo strany vyhlásilo měnovou reformu 30. května v sobotu a přes víkend se rozběhla kampaň stranických schůzí, která sestupovala od ústředí až po základní organizace. V průmyslových podnicích, které byly důležité kvůli koncentraci lidí, probíhaly stranické schůze 1. června v ranních hodinách. Na nich měla být komunistům vysvětlena ekonomická potřebnost reformy a řadoví straničtí členové měli mezi svými spolupracovníky tuto interpretaci dále šířit. Prvním, překvapivým, projevem odporu bylo, že od krajů dolů ve stranické struktuře tyto kampaně selhávaly. Místo projednávání politických otázek se vedly bouřlivé diskuze, nadávalo se, lidé plakali, někteří hrozili spácháním sebevraždy. Rozhodně se tam neprojednalo, co mělo. Stranická síť zahájila pasivní rezistenci, která vyvrcholila 1. června tím, že straníci proti stávkám v továrnách nezasahovali. I když oficiální čísla hovoří o 130 podnicích, které vstoupily do stávky, tak v podstatě v každém průmyslovém závodě, ze kterého se dochovaly prameny, nalezneme zprávy, že v pondělí 1. června byla zastavena či přerušena práce, lidé se shlukovali, aby protestovali a vyjednávali o dalších mzdách. Bezpečnostní situace tedy nebyla úplně podceněna, ale nikdo neočekával takovou razanci odporu - jak uvnitř strany, tak v průmyslovém zázemí. Průmyslové dělnictvo bylo dlouhodobě režimem považováno za sociální skupinu, z níž vzejde nový socialistický člověk. Bylo zvýhodňováno platově, dostávalo v rámci řízeného zásobování vyšší příděly potravin a řada dělníků byla povyšována do hospodářských a politických funkcí ve státním aparátu. Proto nikdo neočekával, že právě průmyslové dělnictvo se stane motorem protestů.

Hlavním ohniskem odporu se stala Plzeň, kde demonstrovalo najednou 20 tisíc lidí. Co se tam přesně stalo? Kde tyto demonstrace vypukly?

Plzeň nebyla jediná, její výjimečnost spočívala právě v tom, že zde ve větší míře než jinde vyšlo průmyslové dělnictvo do ulic. Zpravidla to probíhalo tak, že v továrnách měly v šest ráno začít denní směny, ale dělníci zastavili práci. Komunisté z pracovišť se mezitím dostavili na chůze, kde měli být teprve instruováni, jak propagovat měnovou reformu, přičemž bezpartijní dělníci už zahájili stávku. V Plzni se tento konflikt prohloubil tím, že asi čtyři tisíce dělníků ze Škodových závodů vyšly do ulic. Tento strojírenský podnik patřil tehdy k největším a nejvýznamnějším v republice i z hlediska dodávek do SSSR (tehdy se jmenoval Závody Vladimira Iljiče Lenina). Dělníci ze Škodových závodů to měli velmi blízko na plzeňské Náměstí republiky, kde stojí radnice. A to na rozdíl od pražských dělníků z ČKD Stalingrad, kteří také vyšli do ulic, ale nakonec se nechali přesvědčit k návratu do továrny, protože jejich trasa na Staroměstské či Václavské náměstí by byla mnohem delší. V Plzni na náměstí začali dělníci demonstrovat a k nim se přidávaly další skupiny obyvatel. Když se totiž začala šířit zpráva: „Škodováci jdou do ulic!“, vyhodnotili ji příslušníci bývalé politické opozice, bývalí živnostníci jako signál toho, že protest, který se zahajuje, je sociální a legitimní. KSČ si těžko mohla z ideologických důvodů dovolit rozhánět otevřeně dělnické demonstrace. Proto se na demonstraci, proti níž nikdo nezasahoval silovými prostředky, nabalilo množství dalších lidí, kteří těm původnímu sociálnímu protestu dodali politickou náplň. Dav obsadil plzeňskou radnici, z oken začal vyhazovat busty a obrazy komunistických státníků, z oken držel různé improvizované proslovy, docházelo k inzultaci neoblíbených úředníků Národního výboru, zároveň byli lynčováni a biti někteří tajní policisté. Dav se bránil infiltraci bezpečnostních složek a ještě v dopoledních hodinách se nepokoje přemístily i k budově soudu, kam utekl jeden z pronásledovaných příslušníků StB a snažil se tam ukrýt. Demonstranti si mylně vyložili, že v budově jsou vězněni jejich zadržení kolegové. V té době se ještě příliš nezatýkalo, případy zatčení jsou většinou doloženy až z pozdějších hodin, protože v této době měli demonstranti v ulicích ještě jednoznačnou převahu. Vedlo to k útoku na plzeňský Justiční palác, kde sídlil Krajský soud a prokuratura. Demonstranti začali ve velkém pálit spisy v domnění, že to jsou trestní spisy, na ulici hořely vatry soudního materiálu. Ve skutečnosti byla poškozena hlavně civilní agenda.

Jak systém potrestal „viníky“ událostí? Jak vysoké tresty padaly?

Zatčeny byly stovky lidí, nejen v Plzni. Plzeňská revolta nikdy neměla ambici strhnout režim, byla spíš v mezích sociálního protestu s určitými politickými výstřelky. Soud proto navíc neukládal politické tresty, spíše za výtržnost. Nejvyšší trest v Plzni byl 12 let jedné osobě, která se na demonstraci i ozbrojila. Většina těch trestů, kterých bylo několik set, se ale držela v mezích jednotek let či měsíců. Nižší tresty než v Plzni padaly i v jiných městech, i v Praze byly výrazně nižší. Důležité také je, že KSČ trestala nikoli samotné iniciátory protestů, tj. průmyslové dělníky, ale nejvíce osoby, které měly vazby k bývalým politickým stranám před Únorem nebo byly tzv. buržoazního původu. Celou akci se KSČ snažila (pro niž bylo nepřijatelné dělnické povstání) interpretovat jako spiknutí reakce, která svedla dělnictvo k protestům. To je samozřejmě naprosto mylná interpretace. Zatčeny a potrestány byly i osoby, které třeba jen procházely kolem podívat se, co se na náměstí děje. Na rozdíl o těch, kteří se na protestech podíleli skutečně aktivně. Několik stovek rodin bylo v Plzni i vystěhováno, a to ve lhůtě dvou dnů. Případné odvolání nemělo odkladný účinek.