Požehnaný prokletý básník opět oživil své rodné Brno

Ulice v kopci pod hřbitovem, kde se geniální vypravěč narodil, je krátce před polednem zpoloviny zaplněná davy lidí. Téměř navrchu zbudovali pořadatelé dočasný řečnický pult, který je obklopen novináři. Střídají se u něj herci, umělci, jeho přátelé i lidé zcela neznámí. „Hrabal, jak říkal, nebyl spisovatel, ale zapisovatel. On byl skvělý vypravěč. A zapsat příběh, které zrodil život, patří k obrovskému vypravěčskému talentu. Byl velkým pozorovatelem, naslouchačem života. Ten život v tom je,“ rozhovořil se o něm například Petr Oslzlý, dramaturg, scénárista a pedagog spojený s brněnským Divadlem Husa na provázku.
 
Po chvíli se řečníci přesouvají k pamětní desce ve tvaru perličky, která je umístěna na rodném Hrabalově domě. Podle spisovatelova přání leží ve výšce, aby na ni mohli čurat psi. Po několika neúspěších místních psů se role ujímá jeden z herců, aby alespoň symbolicky pomocí plyšového psa a stříkačky s vodou „počural“ Hrabalovu pamětní desku. „První Hrabal, kterého jsem četl, byly Postřižiny. Po první větě jsem si řekl, to je něco, co jsem nikdy nečetl. Mám ho rád, protože v každém písmenku je radost ze života. Když ho čtu, připadám si jako v hospodě. Je tam prázdný stůl, sklenice a on mně říká všechny ty příběhy. Zároveň rád ty příběhy vypráví, nedělá pauzy. To je Hrabal,“ rozhovořil se o spisovatelově stylu jeden z přihlížejících. Hned v zápětí celý průvod pokračuje po silnici dál, aby alespoň symbolicky prošel Hrabalovými rodnými Židenicemi. Zdejší chodníky lemují spisovatelovy texty psané křídou. Mnohdy tvoří nekonečně dlouhé věty, které je možné od začátku do konce číst pouze tehdy, pokud dojdete až na konec ulice. 
 
Scénu jako z Postřižin připomíná milenecký pár jedoucí na starém kole. Slečna sedí na řídítkách a pán v hnědém saku se snaží udržet rovnáhu. Kolo se tak potácí z jednoho konce silnice na druhý. Milenci však nepadají. Nakonec se přítomní dostávají na malé náměstíčko, kde je happening zakončen. Stěny přilehlé hospody, kam se část návštěvníků přesune, zdobí portréty Bohumila Hrabala. „Do poslední chvíle to byl precizně uvažující člověk. Já jsem ho zažil jako spolupracovníka, jako člověka, který logicky a přesně dokázal o divadle uvažovat. A nejenom o divadle. Byl to samozřejmě velice vzdělaný člověk. Takže pro mě to byl osobní, lidský, velikánský kontakt strávený v tvůrčím životě,“ zavzpomíná režisér a uvaděč Hrabalových her Ivo Krobot. A pak už jen docvakají poslední snímky fotoaparátů, přečte se poslední text a židenickým náměstím se rozhostí nezvyklé ticho. Jen z okolo stojících rozkvetlých stromů se pomalu na zem snášejí bělavé květiny.