Povídkový dárek k narozeninám žďárské charity

„Nejprve bych se vám měl představit. Na první pohled nic zvláštního. Jsem nenápadný, tvary pěkně kulaté a souměrné. Co se ale obsahu týče, bývám dost výživný. Jsem totiž jídlonosič termoobalový. Tvoří mě tři stejní kamarádi (kastrůlky) s víčky na zakrytí a speciální rukojeť, abych hezky držel pohromadě. Jsem schovaný v hnědém termoobalu, aby mi na cestách nebyla zima. Své dobrodružství začínám v budoáru s vlastní myčkou na Domě s pečovatelskou službou v Bystřici nad Pernštejnem, kde mě pracovité a laskavé ruce pečovatelek označí jménem člověka, kterému budu moci pravidelně vozit teplý oběd. No víte, popravdě na to nejsem úplně sám. Mám k sobě jednoho parťáka, se kterým se střídám. Zatímco parťák veze mému človíčkovi oběd, mě čeká odpočinek a pořádné mytí ve speciální myčce. Další den se vystřídáme. Když jsem umytý, vydezinfikovaný a mám na sobě jméno, tak mě pečovatelky dají do speciálních košů, kde je nás vždycky víc. Ty koše naloží do velkého auta a začíná pouť za naším naplněním. A to je potom pořádný „fičák“. Jedny ruce mi vyndávají kastrůlky, druhé ruce je naplní dobrotou a třetí ruce mi kastrůlky zase rychle poskládají k sobě a šup, už jsem zase v koši. Jsem naložen zase do auta a už zase cestuji. Někteří z nás jedou jen kousek, třeba hned k vedlejšímu domu, někteří najedou i hodně kilometrů. A potom už nastává to nejhezčí, dostávám se do rukou člověka, kterému je teplý oběd určen. Předají mě ruce pečovatelek, slyším ty milé hlasy a radost ze setkání. Jsem rád, že jsem tím, čím jsem a můžu sloužit dobré věci. Vždyť jak se říká: láska prochází žaludkem. Tak vám všem přeji, ať neprojde jen žaludkem, ale zůstává mezi vámi.  Dobrou chuť!“