Papežův majordomus a média – naše poznámka
Případ zadržení majordoma papežského domu Paola Gabrieleho budí oprávněnou pozornost sdělovacích prostředků. Nic proti tomu, vynášení neveřejných vatikánských dokumentů je jistě závažným problémem, proč ale vůně tučného sousta obloudí novinářovu mysl natolik, že se začne události věnovat v rozporu se zásadami své profese?
"Vatikánský skandál neutichá" – přečte si odběratel zpravodajství České tiskové kanceláře začátek dnešního titulku a mohl by proto očekávat, že v článku najde nové závažné skutečnosti vyplývající z vyšetřování. Namísto toho objeví směsici spekulací, které se budou tak dlouho opakovat, až z druhé části titulku "prý je do něj (skandálu) zapleten i kardinál" (míněn Tarcisio Bertone) vypadne ono "prý" a nekorektně vyvozený závěr se stane obecně nezpochybňovaným východiskem pro další nekorektně vyvozované závěry.
Lze lidsky pochopit, i když ne zcela tolerovat, že tvůrci mediálního obsahu mají někdy potřebu zacházet za rámec reality, protože ta sama o sobě je v dané chvíli nehybná. Strohá zpráva "majordomus vyslýchán, vyšetřování pokračuje", případně "Vatikán se dále nevyjadřuje", by asi nadšení editora nevyvolala, na druhou stranu právě ona momentálně nejlépe vystihuje, co se v celé věci děje. Komentáře, zvláště od lidí se skutečnou znalostí vatikánského prostředí, jimiž italské deníky i velké agentury zastoupené v Římě disponují, jsou jistě na místě, stejně jako informace od vlastních zdrojů, které pochopitelně nelze jmenovat. Takovým komentářem ovšem není tvrzení z Corriere della Serra, že "nikdo nevěří, že majordom byl s to vše organizovat sám" –zavádějící, sugestivní, s ničím neopodstatněnou potřebou hovořit za ostatní. Také redaktor agentury APA by se zapotil, kdyby měl doložit své tvrzení, že "zatčení Gabrieleho, který platil za papežova věrného služebníka, je pro Vatikán šokem".
Jenže proč by to kterýkoli novinář dělal, když fráze zdánlivě udělá stejnou práci jako poctivé formulování podložených informací? Proč by si přidělával práci rozlišováním mezi tajnými a soukromými dokumenty, proč by se zdržoval něčím tak nepodstatným, jako je papežova svatodušní promluva (která svým tématem vytrácející se schopnosti navzájem si rozumět je kauze a jejímu mediálnímu obrazu blíž, než by se mohlo zdát)? Celá záležitost je nepochybně závažná a dohled médií jí může být jen prospěšný, ať už odhalí nesrovnalosti ve vatikánském zákulisí či nikoli. To ovšem platí pouze o poctivé žurnalistické práci s korektním přístupem k tématu, bez předčasných závěrů, laciných efektů a skandalizace. Kéž by si tuto skutečnost kolegové uvědomili vždy, když ucítí slibnou vůni pečínky nejen z církevního prostředí. Pak budou moci i sporné záležitosti nabízet veřejnosti nezaujatě a uceleně, nikoli foukat do ohýnku, aby "skandál neutichl".
Filip Breindl
