Opatrně s tou milostí
Prezident Václav Klaus udělil milost bývalé "dělnické prokurátorce" (o mnohém vypovídající funkce komunistické justice) Ludmile Brožové-Polednové, odsouzené předloni k šesti letům vězení za podíl na justiční vraždu Milady Horákové v roce 1950. Trest, který jí byl zkrácen na tři roky, si odpykávala ve věznici ve Světlé nad Sázavou. Udělení milosti věnujeme krátkou poznámku.
Institut milosti není přežitkem feudalismu, jak někdy prezentují odpůrci některého konkrétního omilostnění, ale velmi prozíravý nástroj, který umožňuje uplatnit selský rozum tam, kde houšť paragrafů nenastolí spravedlnost, přestože jsou užity přesně a v plném souladu s právním řádem. Existují případy, kdy samotné spáchání trestného činu, zvláště nedbalostního, dostatečně vytrestá pachatele do konce života a případné věznění by mnohem tížeji dopadlo na jeho rodinu, tedy lidi v daném případě nevinné.
Prezidentská kancelář rozhodnutí hlavy státu zdůvodňuje humanitárními důvody. Jistě, pobyt téměř devadesátileté ženy ve věznici je samo o sobě anomální, kromě toho není ani trocha důvodů se domnívat, že by na svobodě páchala Brožová-Polednová nějakou trestnou činnost (ovšem to, že k tomu momentálně nemá podmínky, není jistě její zásluha ...). Skutečnost, že už za několik měsíců by mohla požádat o podmínečné propuštění po odpykání dvou třetin trestu, také má svou relevanci.
Jenže - mělo by být základní slušností při výroku o milosti vzít do úvahy poškozené trestnou činností, což jsou v konkrétním případě příbuzní Milady Horákové, ale přeneseně všichni, jimž komunistická justice změnila život. Také lítost, bez níž se neobejde žádná svátost smíření, by se měla stát součástí řízení o milosti - u Brožové-Polednové po ní není ani památky. Škoda, že tyto věci nevzal prezident v úvahu - anebo vzal, a tím hůř.
