O svobodě - březnový komentář Pavla Jajtnera

O svobodě

Komentář týdne na 16. březen 2013

Jean Giono, autor nesmrtelného textu o muži, který sázel stromy, shrnuje jeho výjimečnou ušlechtilost těmito slovy:  „  ... Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví,  je-li myšlenka jež vede jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal  nikde odměnu, ... ocitáme se ... před člověkem výjimečného charakteru.“    

Jean Giono, autor nesmrtelného textu o muži, který sázel stromy, shrnuje jeho výjimečnou ušlechtilost těmito slovy:  „  ... Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví,  je-li myšlenka jež vede jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal  nikde odměnu, ... ocitáme se ... před člověkem výjimečného charakteru.“    

   
Události přelomu letošního února a března, zejména neblahá bilance a skandální konec desetiletého Klausova prezidentování i nápadná podobnost této etapy českých dějin, na kterou nemůžeme být hrdi, se znepokojivým sebestředným chováním jeho nástupce, které vzbuzuje oprávněné obavy a dává tušit, že lépe nejspíše nebude, by si zasloužily - ve světle Gionovy definice výjimečného člověka - jistě důkladné zamyšlení a zkoumání.  

Mnohé však bylo již vysloveno a tak se raději pokusím tyto události posoudit jako důsledek formálně svobodné vůle občanů naší českomoravské doliny a zastavím se obecněji a hlouběji nad lidskou svobodou a nad tím, zda a nakolik svobodni ve svém rozhodování skutečně jsme.

Na první pohled je zřejmé, že skutečná svoboda je sotva dosažitelný ideál, ke kterému máme jako jednotlivci i jako národ ještě hodně daleko. Lidé, kterých je vždy a v každém národě většina a kteří jsou podle dnešních měřítek po hmotné stránce chudí, nejsou zcela svobodni, protože jejich veškeré jednání je ovlivněno nedostatkem, ve kterém musí žít. Lidé extrémně materiálně bohatí také nejsou svobodni, protože se stali otroky peněz, které hromadí. Skutečně svobodni jsou spíše jen jednotlivci, kteří chudobu přijímají dobrovolně a nežijí pro „věci tohoto světa“.

Ekonom a filosof Friedrich August von Hayek (1899-1992) v knize „Ústava svobody“ se o svobodě vyjadřuje takto : „ … svoboda bez hluboce zakořeněného morálního přesvědčení nikdy neměla trvání a donucování může být sníženo na určitou minimální mez pouze tam, kde se jednotlivci zpravidla svobodně podrobují určitým zásadám“.

Nad svobodou se zamýšleli také velcí mužové církve. V encyklice „Centessimus annus“ upozorňuje papež Jan Pavel II., na meze lidské svobody těmito slovy: „Ve světě bez pravdy ztrácí svoboda svůj základ a člověk je vystaven násilí vášní a otevřené či skryté manipulaci.“

Stručně shrnuto: Formální, politickou svobodu sice už téměř čtvrt století máme, ale svobodně se dosud – až na výjimky - nechováme ani nerozhodujeme. Až na individuální projevy skutečné svobody jsme jako národ doposud vždy selhali, protože jsme oddělili svobodu od pravdy a od mravnosti. Přáli bychom si mít nejen na místě nejvyšším, ale i na všech místech ostatních, kde je určitá, mnohdy nemalá politická nebo ekonomická odpovědnost, lidi výjimečně ušlechtilé, jak je výstižně popisuje Giono, ale většinou hlasujeme zcela nesvobodně pro ty, kdo nám říkají jen polovinu pravdy a slibují nesplnitelné. Kromě jiného lepší budoucnost, aniž by ovšem upozornili na to, že ji nelze dosáhnout bez vlastního přičinění, obětí a úsilí každého z nás.

Výsledkem je všeobecné zklamání, protože zákonitě neseme důsledky vlády těch, kteří sami nejsou ušlechtilí, protože jsou stejně nesvobodní jako my. Neseme důsledky našich rozhodnutí, která nejsou svobodná, protože jsou většinově podmíněná hledáním dobra jen pro sebe, tady a teď. Rozhodnutí bez svobody v pravdě, spravedlnosti a úcty k člověku a všemu stvořenému nemohou vést k dobrým výsledkům.

Co tedy můžeme dělat? Usilujme o to, abychom pochopili, že skutečná svoboda je také svobodou těch druhých a že všeobecný prospěch je dosažitelný jen za cenu individuální kázně, obětí a úsilí. Staňme se svobodnými lidmi v plnosti svobody v pravdě.

V Přibyslavi, 6. března MMXIII

Pavel Jajtner