Národní muzeum žije

Jaké jsou ohlasy veřejnosti na virtuální prohlídky?

Velmi pozitivně mě zájem o ně překvapil, za dva měsíce jsme připravili 12 virtuálních výstav. Za tu dobu je navštívilo 100 tisíc lidí, což je prakticky stejná návštěvnost, jako když jsme měli otevřeno. To je samozřejmě něco trošičku jiného, ale ony pozitivní reakce nás velmi překvapily a celé to velmi dobře fungovalo. Budeme v tom i nadále pokračovat.

Dneškem se otevírají znovu muzea, jakou očekáváte návštěvnost?

Upřímně se přiznám, že nevím, jakou návštěvnost teď očekávat. Život v zemi se úplně změnil. Také bych chtěl upozornit na to, že jsme limitovaní maximálním počtem 100 osob v jednom objektu. To je například v případě historické budovy málo. Co se týče opatření, nechtěl bych návštěvníky strašit, je to stejné jako všude jinde. Dodržujeme vládní usnesení, to znamená nanejvýš již zmíněných 100 návštěvníků, rozmístili jsme všude dezinfekce, návštěva není možná bez zakrytého obličeje. Musí se dodržovat rozestupy, jak u pokladen, tak v celém muzeu. Návštěvníci také musí počítat s tím, že budou poněkud omezeny dotykové záležitosti: exponáty a multimediální obrazovky. Jinak se podoba návštěvy muzea nebude lišit.

Co všechno Národní muzeum za dobu zavření stihlo? Co programy pro děti, jak to přijaly?

Nechtěli jsme komunikovat pouze s dospělými návštěvníky, ale i dětskými. Národní muzeum je za běžného provozu významnou edukativní institucí. Chtěli jsme rodičům ulevit a pomoci jim s výukou dětí, která v čase zavření škol spadla na ně. Myslím, že to bylo přijato velice pozitivně, asi nejúspěšnější jsou videa Honzík a Fany v muzeu, v nichž se zábavnou formou snažíme provádět po našich výstavách a sbírkách. Zohledňujeme při tom učební plány 1. stupně. Budeme v tom pokračovat, protože se ukázalo, že s dětmi jde ve virtuálním prostoru velice dobře komunikovat, někdy dokonce lépe než s dospělými.

Kromě přípravy výuky pro děti se nezastavila ani řada dalších projektů. Jedním z nich je záchrana kostry plejtváka mišoka. K jakému posunu došlo v této oblasti? 

Posunulo se toho hodně, plejtvák je náš ikonický předmět, symbol Národního muzea. Restaurátoři na něm během karantény usilovně pracovali. V podstatě jsme dokončili restaurování jeho těla až na čelisti, u nichž se ukázalo, že jsou v horším stavu, než jsme mysleli. Ty se teď opravují, pravděpodobně budeme muset zpátky zavěsit kopii, ne originál, ale návštěvník to nepozná. Pokročili jsme i v digitálním skenování plejtváka, protože mimo jeho dokumentaci vyrobíme také 3D animaci, díky níž budou moci návštěvníci velrybu oživit. Není to izolovaná akce, připravujeme intenzivně i otevření našich nových expozic včetně přírodovědných. Plejtvák bude takovým jejich velkým finále.

Můžete říct, kde se vlastně ve sbírkách vzal?

To by vydalo na samostatný pořad (smích). V roce 1885 byl nalezen uhynulý v Norsku na pobřeží, je to ve skutečnosti samička. Našli ji rybáři, kteří spotřebovali maso, přičemž kostru nabídli místnímu muzeu. To již mělo podobných koster několik, proto dalo inzerát do novin po celé Evropě. V Praze si toho všimli bratři Fričové, z nichž jeden byl přednostou zoologického oddělení Národního muzea. Stolní společnost, ve které se scházeli, rozhodla, že uspořádá na nákup kostry sbírku. Díky ní byla velryba převezena do Prahy a zprvu vystavena v Náprstkově muzeu, protože historická budova Národního muzea ještě nebyla dostavená.

Probíhá v současnosti také shromažďování předmětů spojených s koronavirovu krizí, má o ně muzeum zájem?

My jsme začali shromažďovat informace o této době automaticky, jakmile světová pandemie vypukla. Hned jak lidé začali nosit roušky, začali jsme je sbírat. V první řadě ty nejzajímavější, která mají nějaký příběh, máme jich už ve sbírkách několik desítek. Začátkem června chceme uspořádat jejich výstavu v historické budově. Zároveň se tu ukázal zajímavý fenomén, a sice že se roušky nechtěně staly módním doplňkem, některé mají totiž i zajímavý design. Roušky a další věci tedy sbíráme. Některé vystavujeme, ostatní samozřejmě popíšeme a necháme v našich sbírkách, aby lidé pochopili, co se zde v 21. století dělo a jak jsme na to reagovali.