Lednový komentář Pavla Jajtnera: Být někde doma ...

Být někde doma...
Komentář týdne pro leden 2014.
 
Minulou neděli, kdy jsme si připomněli křest Páně, skončilo liturgické období vánočního času. Kéž by ale v našich srdcích neskončilo nikdy! Kéž bychom z jeho radostného poselství uměli čerpat sílu pro dny všední, kdy dobrých zpráv bývá jako šafránu!

Už třetí týden se píše rok 2014. Venku nevlídno, a tak vybaluji – konečně - jednu z beden, které jsem si po čtyřleté službě přivezl před neuvěřitelnými dvanácti lety z afrického Maroka. Stálo by za to se ptát, proč k tomu nedošlo dřív, ale na tuto otázku nemám odpověď.

Beru do ruky jeden kámen ze Sahary. Je vyleštěný, jak byl po tisíciletí hlazen písečnými zrnky hnanými větrem pouště. A nejen to:  jsou v něm dokonce drobné drážky vyšlehané pískem. Je to fosilie: v černém vápenci jsou bílá zkamenělá těla pradávných mořských živočichů, ortocerů. Jeden z důkazů, že před čtyřmi sty padesáti miliony let bylo na Sahaře moře.

Kámen, který držím v ruce, není pouhý nerost, je to mnohem víc. Je to živá bytost. Posel někdejšího života z časů dávno zašlých. Svědek, jenž mluví tichým hlasem ke každému, kdo umí naslouchat. Vypráví o tom, jak pomíjivé je vše na této zemi. Každý nerost, každá rostlina, každý tvor. Lidský život. I ten můj. Tento kámen skrývá velké tajemství, před nímž mohu jen žasnout.

Co je to za sílu, jejíž stopy tu držím ve své dlani? Co je to za sílu, která vyzdvihla dno pradávného moře, po němž jsem kráčel suchou nohou? Co je to za sílu, jež stvořila nekonečnost oné pouště? Obrovské, majestátní jako oceán, tajemné i stroze krásné. Krásné tak, že to bere dech. Co je to za sílu, jež dává i tam růst a rozkvétat květinám? Co je to za sílu, jež dává i tam tryskat pramenům vody, která není jen pouhou nositelkou života, ale je život sám? Takové otázky je třeba si klást, abychom rostli v pokoře a uměli děkovat za nezasloužené dary, za to, že žijeme na této úžasné planetě. Za to, že smíme vnímat a poznávat velikost Božího stvoření.

Je leden, slunce nevidět, i když se zase vrací a šedivé dny jsou alespoň o poznání delší. Jak dobré a sladké je být doma! Nejen v prostém teple domova, které je v této podivné zimě tak milé, ale doma jako tam, kde je nám dobře. Jednou provždy už to za nás pověděl básník František Halas ve své úchvatné básnické próze „Já se tam vrátím!“

V tomto uspěchaném století jsme stále pohyblivější. Jsme schopni se za několik hodin přesunout na druhý konec kontinentu, ale místa, kde smíme být doma, kde máme své kořeny, jsou a budou posvátná. Nejen proto, že tam jsou hroby těch, kdo cosi připsali do naší genetické informace a už dávno nás předešli na věčnost, ale také proto, že tam je „čára obzorů, která se navždy vryla do paměti dítěte“,  že tam někde jsou ještě úvozové cesty mezi obilím, že tam někudy vedla naše první cesta do školy.

Naše kořeny nejsou něčím, na co bychom si mohli sáhnout, ale za sebe  dosvědčuji, že jsou. Jako jeden z důkazů, že reálné může být i to, co žije „jen“ v naší mysli.

Jsou mnozí, kdo tvrdí, že člověk kořeny nemá a nepotřebuje. Můžeme se ptát proč. Počestné motivy za tím nejspíš nebudou. Vždyť trýzeň, která je následkem vykořenění, vidíme kolem sebe, zejména ve velkých městech,  stále častěji. Může být ještě někdo chudší než člověk bez domova, vyrvaný ze svých kořenů?

A nejen to: V naší českomoravské dolině známe celé rozlehlé kraje, odkud museli odejít ti, kteří tam měli své kořeny a domovy po staletí. Nově příchozí - ani ve třetí generaci - se svou novou domovinou nesrostli. Nemají tam své kořeny, které jsou pro každého tak potřebné i přesto, že se jich nelze dotknout.  Zato stop vykořenění se tam doposud dotknout můžeme: Nejen na opuštěných hřbitovech a troskách domů, které byly kdysi domovy, ale i na cestách, které už nikam nevedou a ovocných stromech,  jejichž plody už nikdo nesklízí...

Je veliké štěstí, být někde doma. Mít tam své kořeny. Moci z nich čerpat pokoj, radost a sílu čelit i těm nejtěžším životním zkouškám. Neboť tato síla je něčím, co přesahuje veškerou naši rozumovou zkušenost, něčím, co lze právem považovat za dotyk věčnosti.

DG, Pavel Jajtner, leden MMXIV