Komentář týdne: Bilance letošního léta Pavla Jajtnera
Třetí zářijový Komentář týdne reflektuje dvě události letošních prázdnin - vraždění norského střelce na letním táboře a nepokoje v ulicích anglických měst. Autorem úvahy je bývalý diplomat a spolupracovník radia Proglas Pavel Jajtner. Komentář přineseme v sobotu 17. září v 7.30 a 18.05, v neděli v 1.30 a v pondělí v 10 hodin.
Horké léto 2011
Dvě události tohoto léta: vraždění v Norsku a pouliční běsnění v Anglii otřásly světem. Co mají společného? Především násilí, které se stalo – bohužel – standardním průvodním jevem dneška. Ale také kořeny daleko hlubší: zmatení pojmů a ztrátu schopnosti poznávat dobro a zlo.
Co lze čekat od lidí, kteří od narození nepoznali nic jiného než násilí, kteří neví, co je úplná rodina, prostředí vzájemné úcty a porozumění? Co lze čekat od lidí, kteří už ve čtvrté generaci nepoznali, co je to systematická práce, sotva chodili do školy a mnozí z nich jsou negramotní? Nevědí a ani netuší, co je zlo a co je dobro. Nikdo jim to nevysvětlil, nikdo z jejich okolí jim nedal dobrý příklad. Chudoba není něčím nevyhnutelným, jako třeba živelní katastrofa. Své osudy máme do značné míry ve vlastních rukou. Ale je mnoho těch, kteří to – často nikoli vlastní vinou - nevědí.
Negramotnost ve společnosti blahobytu? Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Tady nepomohou represe a tresty. Tady je jedinou cestou k řešení odstranění příčin. Obnovení úcty k úplné a funkční rodině. Obnovení úcty k práci. Sociální dávky musí být vázány na práci. Lidé, kteří dostávají peníze, aniž by pracovali, neznají hodnotu peněz a ničeho si nejsou schopni vážit. Není podstatné, zda produktivita takto vykonávané práce bude odpovídat současným standardům. Důležité je, aby se vytvořila jasná souvztažnost mezi prací a odměnou.
Co však je nezbytné na prvním místě, je léčit a vyléčit duši člověka. Lidstvo je zachváceno největší a nehrozivější epidemií v dějinách, horší než byla černá smrt moru. Epidemií nemocných duší. Jedněch, kteří trpí svou chudobou, bezradností a osamoceností, jiných, kteří mají duši nemocnou sobectvím a nezájmem, neschopností poznávat, co je dobro a co je zlo a lhostejností ke zlu. Tato epidemie je tak rozsáhlá, že na jednoho zdravého jedince připadá několik nemocných. V tom je další zákeřnost takové epidemie: protože onemocnění se týká většiny, je považováno za normu, zatímco ti, kdo se mohou těšit zdravé duši, jsou pokládáni za nemocné.
A nejen to: lež už není lží, korupce už není korupcí. To jsou dnes „marketingové metody“. Rukou se hraje, i když to pravidla nedovolují, protože soudce to zpravidla nevidí nebo nechce vidět. Lžou i ti, kdo tvrdí, že ekonomická a finanční krize skončila. Neskončila a neskončí, pokud neskončí epidemie nemocných duší. Držitelé ekonomické a politické moci mají v převážné většině duše stejně nemocné, jako ti, kdo ze zoufalství či z nudy ničí v ulicích britských měst všechno, co jim přijde do cesty, jako ti, kdo zabíjení svých bližních nepovažují za zločin.
Korupce, jež zachvátila soukromý i veřejný sektor, není o nic menším zločinem. Spíše naopak, vždyť mnohé z těch, kdo ničí v ulicích britských měst, žene zoufalství. Mnozí z nich nevědí, co činí. Masoví vrazi jsou možná duševně nemocni. Ale ty, kdo okrádají ve velkém, žene hrabivost a jejich metody jsou precizně promyšlené. Dobře vědí, co dělají, ale potopa, která po nich přijde, je jim - prozatím - lhostejná. Alespoň do té doby, než smete i je. Nevíme, kdy přijde, ale rychlost, s jakou se přibližuje, stále narůstá.
Až příliš se obraz dnešní nemocné doby a situace nejen na burzách podobá pohádce o císařových nových šatech. Císař je nahý – už dávno. Hodnota peněz závisí už jen na tom, jaké zprávy přicházejí. Optimistické zprávy se proto kupují a prodávají za peníze, aby lidé znovu naletěli a kupovali si akcie a dluhopisy, které nejsou ničím víc, než pouhým papírem. Nikdo nikomu nedůvěřuje a masky, které na svých tvářích nosíme, mají daleko k tomu, co nosíme ve svých srdcích.
Varovné hlasy se tu a tam ozývají, ale není zájem věnovat jim pozornost. Bylo třeba zabít Boha, aby se lidé přestali bát konečného účtování a přistoupili na sluchu lahodící písničky moderních krysařů o ráji na zemi, který vybuduje lidstvo bez Boha nebo dokonce proti němu. Boha však nelze zabít, neboť je tím, nad co na nic většího nelze ani pomyslet. Dává život a je život sám. Lze však umlčet jeho hlas ve svědomí člověka.
Je-li Boží hlas v srdcích většiny bohaté části lidstva umlčen, což je vede k domněnce, že Bůh je skutečně mrtev, je její sebezničení nevyhnutelné. Povinností těch, kteří jsme pohádce o smrti Boha neuvěřili, je nejen pozvedat hlas, ale být skutečnými blázny pro Krista, jakým byl třeba svatý František. A usilovat podle svých sil a schopností, s Boží pomocí, o navrácení Boha a jeho zákona zpět na zem mezi lidi.
Dva miliony mladých katolíků v Madridu je jednou z velkých událostí letošního horkého léta, která může být právem jistou nadějí.
Losí grunt, srpen 2011
D.G. Pavel Jajtner
