Komentář Pavla Jajtnera: Kupředu, levá ...

Kupředu, levá ...

Komentář týdne pro Rádio Proglas, květen 2012.

Při pohledu na aktuální volební preference mě – omlouvám se – nenapadlo nic jiného, než slova i nápěv budovatelské písně, kterou jsem před lety slýchával tak často. Rudí a méně rudí by dnes měli dohromady dokonce pohodlnou ústavní většinu. Nepochybuji o tom, že i vládnoucí parlamentní strany volební preference sledují a sotva mají zájem na tom, aby příští volby drtivě prohrály. Přesto se chovají naprosto nepochopitelně a jejich reforma hospodaření státu téměř postrádá sociální rozměr.

Aby bylo jasno: Nemám nic proti dobrému hospodaření a úsporám ve státní pokladně. Budu podporovat každou vládu, která dokáže hospodařit bez dluhů. Ale musím vidět, že se úsporná opatření dotknou všech vrstev obyvatelstva úměrně jejich příjmům. A že ti, kdo hlásají nutnost šetřit, začali u sebe.

Je zřejmé, že absence sociální citlivosti úsporných opatření vhání české voliče do náručí  hlasatelů lepších zítřků. Avizované omezení valorizace důchodů znamená, že velká většina z více než 2 milionů penzistů v této zemi nebude volit politické strany, které každého z nich připraví doživotně o statisíce v čase, kdy rostou ceny právě těch nejzákladnějších produktů a služeb, ale spíše ty, kteří jim slíbí, že vše zůstane při starém.

Levice možná dopady na důchodce zmírní, ale sotva bude schopna omezit další zadlužování. To bude možné jen tak dlouho, dokud se najde někdo ochotný státní kase půjčovat. A co potom? Raději nedomýšlet. Nelze si nepostesknout na marnotratnost předchozích vlád – pravicových i levicových – a na všechno, co jsme mohli udělat a neudělali. Vždyť dělat dluhy v časech ekonomického růstu, který už nezažijeme, bylo trestuhodné.

Jak lze ušetřit a naštvat přitom co nejméně lidí? Bez nároků na úplnost si dovolím uvést alespoň několik námětů:
Protože jsem pracoval celé poslední dvacetiletí ve veřejné a  státní správě, znám situaci natolik dobře, abych mohl odpovědně navrhovat snížení počtu úředníků veřejné správy nejméně o celou třetinu. Ne nadarmo se říká, že rozdíl mezi úředníkem a dřevem je v tom, že dřevo pracuje. Obrovský prostor skýtá racionalizace jejich práce, rozsáhlejší využití informačních technologií, které  umožní – kromě jiného - omezit časově náročné osobní jednání na úřadech.

Líbí se mně návrh na snížení počtu zákonodárců, který bych rozšířil i na Senát, na krajská zastupitelstva a na komunální sféru.  Jednoduchou aritmetikou  lze dospět k závěru, že takto by se daly ušetřit miliardy. Kdy skončí nesmyslné výlety  zákonodárců do zahraničí, které stojí státní pokladnu stamiliony? Chtějí-li poslanci a senátoři poznávat svět, ať tak činí na vlastní útraty ze svých vysoce nadprůměrných a většinou nezasloužených platů.
Šetřit se dá i v sociální oblasti tam, kde jsou sociální dávky zneužívány. Kdo může pracovat, ať pracuje.
Také armáda plýtvá prostředky a obava, do jaké míry by zemi byli schopni bránit najatí žoldnéři jistě není lichá.

Minimálně miliardy, ale spíše desítky miliard ročně pohlcuje v naší českomoravské dolině všudypřítomná korupce, zejména tam, kde jde o stamilionové či miliardové státní  a veřejné zakázky. To dokládá i korupční skandál těchto dnů, který hýbe naší veřejností. Ukazuje se, že desetiprocentní korupční částky jsou zcela běžné. Tudíž nepochybuji o tom, že je možné korupci omezit.  V situaci, kdy předražené státní zakázky jsou hlavním zdrojem příjmů politických stran a politiků, kteří jsou právě u moci, si sotva umím představit,  že by panoval skutečný, nikoli verbální, většinový zájem na odstranění tohoto zla.  Jsem přesvědčen, že bychom nemuseli mít vůbec žádný státní dluh, kdyby se v uplynulých dvaceti letech podařilo snížit korupci v sektoru státních zakázek právě o tu desetinu, tedy o polovinu. A nemuseli bychom dnes tak drasticky šetřit na nejchudších a nejpotřebnějších.

Nejbolestnější je ale demografická situace.  Jako národ vymíráme a tento proces je ještě urychlován tíživými sociálními podmínkami rodin s více dětmi. Už dnes je evidentní, že počet občanů v produktivním věku trvale klesá, zatímco počet penzistů stoupá. Průběžný důchodový systém se stává neudržitelným. Spoření do nejrůznějších penzijních fondů se netěší důvěře: všichni si dobře pamatujeme, jak dopadli naši spoluobčané, kteří dali své úspory do bank, které byly rozkradeny a nestojíme o to, aby nám zase někdo vzkázal, že naše úspory zmizely do některého z daňových rájů.

Je nutno si klást otázku, zda dokážeme jako národ pověřit vládnutím ty, kterým půjde o obecné dobro společnosti. A zase se ukazuje, že klíč k řešení nakupených problémů leží v oblasti mravní. Represe nestačí na to, aby poklesla hospodářská i obecná kriminalita a život se stal ve všech ohledech snesitelnějším. Finanční motivace nestačí na to, aby se začalo rodit více dětí, které by měly naději, že budou žít v úplných a fungujících rodinách.
Jak se má nejmladší generace naučit žít odpovědně, když žije v rozvrácených rodinných poměrech, kde se podvádění, nedodržování závazků a slibů i život na dluh staly normou? Jak si ti, kdo nedokáží sami žít odpovědně, mohou zvolit odpovědnou vládu? Zastupitelská demokracie vždy - a v těchto těžkých časech zvlášť - naráží na své limity: Každá politická reprezentace, která bude chtít snižovat státní dluh, se brzy stane nepopulární a bude logicky vystřídána populisty, jimž zadlužování nevadí, protože volič není schopen volit odpovědně, jednoduše proto, že neví, co odpovědnost znamená.

Nemáme-li jako národ skončit pod bičem nových totalit, musíme si většinově uvědomit, že demokracie znamená především odpovědnost a v tomto smyslu - co nejdříve,  protože jde o závod s časem – nastolit hodnotové priority vládnutí a většinového životního stylu.
 
Pavel Jajtner, květen 2012
Komentář vysíláme v sobotu 19. května 2012 v 7.30 a 18.05 a opakujeme v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.