Komentář: Na okraj krajských a senátních voleb 2012
Bývalý český velvyslanec u Svatého stolce Pavel Jajtner pro Proglas připravil úvahu o průběhu a výsledcích letošních říjnových voleb. Komentář týdne vysíláme v sobotu 20. října 2012 v 7.30 a 18.05, opakujeme v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
Na okraj krajských a senátních voleb 2012
Komentář týdne pro rádio Proglas, říjen 2012
Když Sir Winston Churchill - za cenu dřiny, potu, krve a slzí všech Britů - vyhrál v roce 1945 válku, odvděčili se mu tím, že zvolili premiérem socialistu Atleeho. Po deseti letech socialistického vládnutí se sir Winston Churchill roku 1955 ve svých 77 letech stal ministerským předsedou, aby znovu vyvedl Británii ze zadluženosti a slepé uličky socialistických experimentů a z krize, kterou si Britové přivodili sami. Co z tohoto - nikoli ojedinělého - historického příkladu vyplývá? Že krokem k řešení krize bývá zpravidla ještě větší krize.
Jsem katolík a nikdo ode mě nemůže čekat, že budu spokojen s výsledky krajských a senátních voleb, které proběhly o minulém víkendu. Jednoduše proto, že se nemohu smířit se skutečností, že pro české a moravské voliče tak málo znamenají pravda, spravedlnost, solidarita a svoboda, bez nichž se prosperita žádné společnosti neobejde, bez ohledu na to, zda ti, kdo tyto hodnoty politicky prosazují, se k jejich křesťanskému zdroji otevřeně hlásí či nikoli. Výsledek krajských voleb je tak reakcí těch voličů, kteří k volbám přišli, na málo sociálně ohleduplnou vládní politiku a její korupční skandály.
Pokládám se za oběť většinového rozhodnutí těch českých voličů, kterým jde jen o to, aby se měli dobře tady a teď. Nicollo Macchiavelli dobře věděl, že většina lidí je takto zaměřena, a už před pěti sty lety varoval vladaře, aby nesahali lidem na majetek, zatímco čest i svobodu jim vcelku beztrestně vzít mohou. Tuto univerzální poučku současná vláda ignorovala a těžko mohla čekat, že si to lidé nechají líbit. Nepřehlédl jsem naopak, že díky využití této poučky – ať už vědomému nebo bezděčnému - už minulé krajské volby socialisté s komunisty drtivě vyhráli a komunisté už tehdy převzali značný faktický podíl na vládě v krajích. Důsledky emocionálního a protestního rozhodování ponese celá společnost a doplatí na ně i ti, kteří to způsobili. Svůj díl viny nesou i ti, kdo k volbám vůbec nepřišli.
Co můžeme očekávat od vítězství komunistů? Nabízí se tento možný budoucí vývoj: Vyhráli tyto volby a vyhrají i volby parlamentní. Socialisté se s nimi spojí již zcela otevřeně a vznikne silná vládní většina, možná, že i ústavní. K čemu to bude dobré? Domnívají se snad ti, kdo je volili, že společně se socialisty dokáží spravedlivě valorizovat důchody, naplnit prázdné pokladny nemocenských pojišťoven, zajistit práci pro nezaměstnané, splatit astronomické zadlužení a vymýtit všudypřítomnou korupci? Jak to asi chtějí udělat? Dovolí si snad propustit desetitisíce zbytečných úředníků? Zamezit nesmyslné plýtvání v armádě? Omezit rozmařilé vlastní náklady zdravotních pojišťoven? Stanovit jasné meze nemravným ziskům farmaceutických firem? Omezit nemravné předražování státních a veřejných zakázek? Eliminovat vliv velkých koncernů na zákonodárství? Proč by to tak dělali, když je ještě možné se dál zadlužovat? Pokud budou chtít dostát svým slibům jen v sociální oblasti, dluhová krize se bude prohlubovat. Není kde brát. Přesto je sotva třeba se bát, že se bude vyvlastňovat bez náhrady. I komunistům se zalíbilo žít na vysoké noze. Ale že bude hůř, je téměř jisté. Scénář je neradostný.
Přesto si - jako ti, komu by mělo záležet na tom, aby po nás nepřišla potopa - něco pozitivního můžeme z těchto voleb odnést. Pokud v čase, kdy politika řeší už jen problémy, které nastaly, platí, že krokem k řešení krize může být pouze ještě větší krize, pak tyto volby byly krokem správným směrem. Státní bankrot se bude přibližovat větší rychlostí než doposud. Nezbývá si než přát si, jako možné východisko z oné větší budoucí krize, lepší výsledek ze dvou, které mohou nastat. Tedy přát si, aby povstal po tomto velmi pravděpodobně nevyhnutelném bankrotu nějaký český nebo moravský Sir Winston Churchill a za cenu dřiny, potu, krve a slzí národ, který si vše zavinil sám, přivedl k pořádku a prosperitě. Protože druhou a horší možností, kterou nelze vyloučit, je nástup silného muže s knírkem, který se svými ozbrojenými bojůvkami převezme moc a už ji nikdy dobrovolně nevydá. I to už tady bylo a na neúprosnost opakování - zejména těch horších kapitol dějin - bychom neměli zapomínat.
Pavel Jajtner
15. října 2012
