Klausovo prezidentství aneb kolik chybí politikovi, aby byl státníkem
Málokdo ovlivnil veřejný život v České republice tak výrazným způsobem jako Václav Klaus, který dnes po deseti letech opouští prezidentský úřad. Jeho působení věnujeme následující poznámku.
Klausův odchod stojí mimo kategorie běžného hodnocení a rozboru úspěchů a neúspěchů. Více než 23 let jeho politického působení z tohoto pohledu je obtížně uchopitelné, ostatně on sám takové bilancování v rozhovoru v České televizi odmítl.
V České republice je asi málokdo, komu by Václav Klaus byl zcela lhostejný. Polarizace názorů na něj od téměř zbožštění až po nejhlubší opovržení dosvědčuje, že jde o silnou osobnost s vyhraněnými názory, ale také naznačuje, že její působení je vnímáno přinejmenším kontroverzně. Václav Klaus je typem člověka, který se vyhřívá v přízni zájmu - a takovou výhřevnost mu dodávalo i společenské pobouření po některých zdánlivě pobuřujících, ve skutečnosti pečlivě dávkovaných výrocích pronesených se zřetelným cílem. Mnohdy hájil zájmy České republiky s velkou houževnatostí a s veškerou silou svých nezpochybnitelných politických schopností, to však jen tehdy, když se tyto zájmy shodovaly se zájmy Václava Klause.
Jako prezident se příliš dobře necítil v hranicích vymezených ústavou, rád se odtud vydával do světa vlastní zahraniční politiky, ovládání zákulisí vlády (jednu se svými fámuly svrhl a druhou značně rozložil, ne náhodou šlo o kabinety vedené jeho nástupci v čele ODS) a jakési jiné reality fungující podle těžko pochopitelných kritérií, jimiž osoby kolem sebe onálepkoval. Zajímavé ovšem je, že tento způsob výkonu nejvyšší ústavní funkce veřejnost přijala s jistými sympatiemi, které ochladly až po jednom z posledních úletů - amnestii. Z tohoto pohledu se zdá být sporné, zda tuto Klausovu cestu, jejímž cílem bylo dosažení pozic v učebnicích dějepisu, pohlížet jednoznačně negativně.
Frustrující pro odcházejícího prezidenta teď musí být, že své jméno do encyklopedických hesel pojednávajících o Evropské unii, špičkových ekonomech, obhájcích konzervativních hodnot nebo vyvracečů mýtů o globálním oteplování zřejmě nedostane. Jeho vlastními výrazovými prostředky by se dalo říci, že to bylo "falešné a prázdné." To by ovšem nebyla celá pravda - Klaus svou inteligenci, pracovitost a váhu své osobnosti nasazoval s přesvědčením, bohužel však znovu s prapodivným smyslem pro realitu a nadto s primárním cílem etablovat Václava Klause mezi osobnostmi této dějinné fáze. Právě to nakonec rozhoduje o tom, že prezidentský úřad opouští jistě významný politik, ne však státník.
Vše naznačuje, že tomu tak bude dál. Miloš Zeman se těžko změní v člověka, který bude prezidentství vnímat především jako službu, navíc nemá ani příliš motivaci něco takového dělat, když voličská většina dala najevo, že si na Hradě příliš nepřeje někoho oplývajícího velkou pokorou, úctou k názorovým oponentům a respektu k širším souvislostem problémů. Lze mu i sobě jen popřát, aby hledisko prospěchu České republiky mělo v jeho počínání přinejmenším významné místo, Václavu Klausovi pak, aby nalezl vhodnou platformu pro své další působení, které by bylo ku prospěchu společnosti poznamenané dlouholetou absencí státníků mezi politickou reprezentací.
Filip Breindl
