Jeho největší vklad do diecéze je těch 11 roků vězení

Otče biskupe, s jakými pocity jste obdržel zprávu o úmrtí arcibiskupa Otčenáška?

Teď poslední dny jsme byli kolem pana arcibiskupa ve službě ve dne v noci. Včera večer mi řekli, že asi v deset hodin vydechl naposledy. Když jsem ho pak viděl, jak leží v kapli svatého Karla Boromejského na zemi v otevřené rakvi, uvědomil jsem si, že před 61 lety tam ležel obráceně v prostraci a přijímal právě zde biskupské svěcení. Jednou si nás, své nejbližší spolupracovníky, zavolal právě do kaple a říkal: „Tady na mě byl položen kříž biskupské služby a já jsem si vás vybral, abyste mi dělali Šimony, abyste mi ten kříž pomohli nést.“ Já jsem si na to mnohokrát vzpomněl, když jsem mu jako generální vikář pomáhal to těžké břímě nést. A dneska, když jsem viděl jeho rakev, mi tohle všechno zase vyvstalo.

Říkáte, že jste se u něj v posledních dnech střídali ve službě. V jakém rozpoložení byl otec arcibiskup ve dnech před svým odchodem?

Někdy od Vánoc jsme k němu každý den jeden z kněží chodili celebrovat, aby to, čeho si nejvíc vážil, tedy mše svatá, aby se mohla odehrát a byla platná, aby byla trochu v řádu. Museli jsme mu někdo ukazovat, a tak jsme vedle něj byli. Teď posledních čtrnáct dní nebo tři neděle jsme museli u něj být ve dne v noci, protože už ležel a bylo třeba jej opatrovat, pomoci mu změnit polohu a podobně. Já jsem tam strávil dvě noci v tomto období a ty noci byly vždycky velice neklidné. Měl nějaké křeče v nohou a měl asi bolesti, i když samozřejmě byl taky v dobré péči lékařů.

Je možné pozorovat nějaké stopy, které Karel Otčenášek jako biskup královéhradecký v diecézi zanechal?

No samozřejmě, ta stopa je na každém kroku. Tehdy před jedenadvaceti lety přijela ze švýcarského kantonu Thurgau takzvaná Kirchenrat. Pro ně byl biskup takovou legendou, protože strávil 11 let ve vězení a to pro ně bylo opravdu veliké svědectví. Tak mu řekli, že by mu rádi nějak pomohli. Vyprávěli o tom, že u nich má každá diecéze svoje pastorační centrum, tak že by mu pomohli jedno postavit. Pak se uzpůsobila dřívější jezuitská kolej a je z ní Nové Adalbertinum. To je asi největší viditelná stopa. Ale byla to taky oprava biskupství, které bylo v době komunismu galerií. V podstatě se snažil tady všechno dávat do toho řádu a do těch kolejí. Já jsem ale vždycky říkal kněžím, že největší vklad, který pan biskup dal do diecéze, je těch 11 let vězení a potom to jeho vyhnanství v severních Čechách. Takže vedle těch viditelných stop zanechal ještě víc těch neviditelných.

Patříte mezi ty, kteří z rukou Karla Otčenáška přijímali biskupské svěcení. Co všechno vám s ním předal?

Pan biskup byl naším učitelem. Byla to taková legenda, i s tou svou trpělivostí. Vždycky říkal: „Musíme vařit z tý vody, kterou máme.“ Častokrát jsem si na to vzpomněl, třeba při obsazování diecéze. Není jednoduché, když nejsou kněží do všech farností, nebo třeba jsou už nemocní a je potřeba udělat to tak, aby to bylo optimální. Pan biskup nám myslím předal mnoho těch svých zkušeností, protože jeho život nebyl nikdy v nějakých ideálních podmínkách. Vždycky to byla jakási improvizace a tak jsme v jeho škole, myslím mnoho dostali. Přejeme mu ten pokoj, který mu Pán Bůh už teď dává, že dostal už nyní účast na Božím království.

Foto převzaté z www.diecezehk.cz