Horní Police po náročné obnově opět zve poutníky

Co bylo cílem rekonstrukce tohoto místa?

Samozřejmě záchrana této stavby. Z Prahy nebo jiných větších měst jsme zvyklí na zachovalé památky. Jiné je to v Sudetech či jak to znám z litoměřické diecéze. Tam byli lidé velmi zbožní a bohatí a bylo jich hodně. Proto tam stavěli velké bohaté kostely v poměrně husté síti, přičemž po roce 1945 se museli všichni odstěhovat. Mnoho kostelů nepřežilo, mnoho jich bylo opakovaně vyrabováno, a to bohužel většinou až po roce 1989. Pár kostelů mělo štěstí, že se zachovalo v podstatě intaktním stavu dodnes. To je případ i Horní Police, která je takovou malou Svatou Horou, protože její dispozice je podobná těmto barokním poutním místům - uprostřed kostel, kolem ambity. Zvláštností je volně stojící zvonice, která má průjezd, takže lidé procházejí branou a nad sebou mají zvony. Je to zvláštní místo, o němž bych řekl, že se dá vyjádřit starou verzí písně Slyš, jaký to nad řekou jásot a ples: „Tam kde v údolí je kopec“. Je to takové zvláštní, že je to skutečně zároveň v údolí a přitom na vyvýšenině nad řekou Ploučnicí. Je to nesmírně malebné místo. Když jedete od Prahy, Děčína, České Lípy, vidíte krásnou siluetu s deseti věžemi. Některé z nich ale ještě nedávno nebyly, protože nepřežily a museli jsme je rekonstruovat.

Jak dlouho trvala rekonstrukce?

Vlastní realizace byla od dubna 2018 a skončila v dubnu 2020. Smlouvy byly na 24 měsíců. Měli jsme několikrát kliku. V létě nepršelo, v zimě bylo teplo bez sněhu a navíc v důsledku koronaviru měly firmy málo práce, takže se všichni mohli vrhnout k nám. A navíc jsme vůbec nepotkali žádného nemocného, protože v okresu Česká Lípa je dodnes jen sedm případů covid. To považuju skoro za zázrak, protože se to krásně stihlo. Musíme tedy ještě všechno naleštit, dát plátna a podobně. Do soboty ale už bude vše hotovo.

Byli jste při opravách něčím překvapeni?

To je těžká otázka. Do Katolického týdeníků jsem napsal, že to bylo jak jízda na horské dráze. Prostě jedete a nemáte ani čas nechat se překvapovat. Držíte se vozítka, abyste nevypadli. Teď to dojelo do cílové rovinky a člověku se trochu houpe žaludek, dívá se za sebe a jen se diví, co se stalo. Některé věci nás pochopitelně nemile překvapily. Trochu jsme je sice předpokládali, ovšem ne v takové míře. Jako třeba stav dřevěných konstrukcí. Když je tesaři rozebrali, řekli, že ještě jedna dvě zimy a mohli jsme být bez střech, chybělo ta, třeba půl metru trámu. S přáteli, kteří pracují pro TV Noe, jsme udělali takový časosoběrný dokument s rozhovory, kde je třeba scéna, kdy přijde dělník a trám se mu v rukou v podstatě rozpadne. Takže takhle to vypadalo. V momentě, kdy zjistíte, že oprava a náklady na ni budou řádově jiné, je vám úzko. Vše se ale podařilo a celý výčet prací je takový, že vždy na něco zapomenu. Kostel je fungl nový zvenčí i zevnitř. Občas tam uvidíme fleky na zdech, protože je to smíšené zdivo. Bude to vždy pracovat, ale jsou tam takové omítky, že by to s ní nemělo nic zlého udělat. Prostě bude mokrá, když je mokro, a suchá, když je sucho. Zajímavé je být tam za deště. Když to oprší, je to do deseti minut flekaté, takže máte pocit, že to proteklo, ale za pár minut už je fasáda zase čistá. To je princip, který se užíval v baroku. Tam je štuk, ve kterém už je pigment, to znamená, že barva se nenatírala, ale nahazovala. I když přijdou nečasy, barevnost zůstane. Jsou na tom řídké vápenné nátěry, takže fasáda má hloubku a může takovýmto způsobem pracovat. A potom střechy. Jak jsem řekl, je tam deset věží, z toho tři vůbec nebyly – někdy v 80. letech je asi snesli nebo spadly. Na ambitech je pět věžiček, na kostele jsou dvě plus dvě a zvonice je desátá věž. Vše se to dělalo, to znamená truhlařina, tesařina a plechařina. Zvláštní je taky, že máme zelené azurové střechy. Všichni se ptají, čím jsme to natírali a my říkáme: Ničím. Je to patinovaná měď, podobně jako vidíme na Národním muzeu v Praze. Vyrábí se jen ve Finsku, je to docela vzácná technologie. Takových maličkostí je tam spousta. Máme zrestaurovaný interiér, hlavní a boční oltáře, varhany jsou obnovené, či v podstatě fungl nové dalo by se říct. Dále tři zvony či technické vymoženosti jako požární systém, kamerový systém, lasery nebo světla ovládaná počítači.

Co nás čeká v sobotu při slavnostním otevření?

Chtěl jsem původně takové triduum, ale čas to různě osekal. Má to tedy sice podobu tří dní, ale je to tak, že v pátek jsme si pozvali novináře a odbornou veřejnost, aby byl čas si o tom popovídat a mohli si na vše sáhnout. Zatím to vypadá, že tam bude několik desítek lidí včetně studentů vysokých škol. V sobotu je slavnostní otevření, které začne v deset hodin mší přenášenou TV Noe. Bude při ní požehnán kostel, varhany, oltář a po mši tři nové zvony. Hlavním celebrantem bude litoměřický biskup Baxant, varhany požehná nuncius Charles Balvo, který má hudbu rád, tak jsme mu vyhověli a jsme rádi, že přijede. Pak bude občerstvovací přestávka a odpoledne ve 13 hodin následuje varhanní koncert, který jsme nazvali Magnificat vévodů Sasko-lauenburských. Klíčovou osobou je totiž Julius František Sasko-Lauenburský a jeho dcera Anna Maria Františka, provdaná velkovévodkyně toskánská. Měli dvorního skladatele, Johana Kaspara Ferdinanda Fischera, který se narodil v Ostrově nad Ohří a žil a zemřel v Rastattu blízko Štrasburku. Říká se mu bádenský Bach. Vše se točí kolem Navštívení Panny Marie a těchto rodinných souvislostí. Ve 14 hodin bude prezentace obnovy areálu. Žijí u nás například dvě kolonie netopýrů, takže promluví správce, který je má na starosti. Myslím, že je to dnes důležité, protože těch zvířátek se bojíme. Lidé netopýry, kteří za nic nemůžou, zabíjejí v panice z covidu. Promluví sestra paní Večeřové, která tu byla 60 let na faře hospodyní a pamatuje, jak to tam za komunismu podpírali. Něco poví architekt, pak já a následně promítneme film, který měl původně být 30minutový, ale pánové Michal Otřísal a Allan Lazarov říkali, že je tam tolik krásných věcí, že se jim to vejde tak do 55 minut. Bude k vidění stále na empoře, ochozu, který je kolem dokola kostela nad vedlejšími loděmi. Tam bude expozice, jejíž součástí je obrazovka se sluchátky, kde bude moc každý film zhlédnout. Chtěli bychom ho distribuovat, ale problém je, že nesmíme nic prodávat a USB klíče nejsou zadarmo, takže ještě řešíme způsob distribuce. Na sítě bychom ho ale neradi dávali.

Z jakých zdrojů obnova proběhla a jak byla nákladná?

Mohlo se žádat o 123 milionů, je to rozdělené na dvě etapy, teď jsme po té první. Oficiální náklad byl 107 milionů, ale ve skutečnosti je těch nákladů víc. Myslím, že se pohybují někde mezi 110-113 miliony. 85 procent pokryla EU, takže my na ni nenadáváme, ale jsme jí vděčni, 10 procent Ministerstvo pro místní rozvoj. Pět procent bylo na nás, to bylo taky „drámo“, ale povedlo se to díky dárcům vybrat, takže nemám strach, že bychom to nedoplatili.