Hlavní zpráva dne: Nic se nestalo

Právě dnešek očekávaly naše sdělovací prostředky s velkým napětím. Samy totiž připravily veřejnost na to, že 6. ledna "by papež mohl oznámit, kdo bude příštím pražským arcibiskupem". Po poledni už ČTK přišla s informací, že "Vatikán ani dnes neoznámil jméno nového českého primase". Proč vlastně celý poprask vznikl? Přesah činnosti pražského arcibiskupa mimo ryze církevní prostředí lze vzít jako fakt (podpořený činností minimálně posledních tří mužů na svatovojtěšském stolci – Miloslava Vlka, Františka Tomáška a Josefa Berana). Mediální zájem je tedy pochopitelný a proces povinné rezignace arcibiskupa ve věku 75 let s tajným vybíráním nástupce jen dráždí zvědavost, jejímž ventilem se stávají spekulace o nástupci; ty se poté, co začaly být nudné svým kolovrátkem stejných (byť v podstatě z prstu vycucaných) jmen, přeorientovaly na odhadování termínu jmenování. Pak už stačila jediná věta kardinála Vlka, jejíž podmiňovací způsob se v žurnalistických interpretacích dostal na okraj.

Je třeba ale poznamenat, že podobný způsob uvažování musí být součástí novinářského "Buď připraven" a také ve zpravodajské redakci Proglasu se v těchto dnech předávání služby děje dialogem "co arcibiskup?" – "pořád nic". Přece jen ale bereme v potaz i následující skutečnosti:

Praha není jediná na světě. I když lze připustit, že svým historickým významem nejde o úplně tuctovou diecézi, není důvod přepjatě vyzdvihovat její výjimečnost. Kdo je v těchto dnech zvědavostí či služební povinností puzen k základnímu informačnímu zdroji, vatikánskému tiskovému středisku, dobře ví, že mašinérie stálých personálních obměn ve světové katolické církvi se prakticky nezastavuje. A nelze říci, že by například Cincinnati ve Spojených státech nebo Kapské Město, které se jména nových arcibiskupů dozvěděly ve zcela všedních adventních dnech, svým současným významem za Prahou příliš zaostávaly (například co do počtu věřících). O zcela neznámých místech v Brazílii, Keni, Indii a jinde ve světě, kam papež také jmenoval nové pastýře, ani nemluvě.

Vatikán má svůj čas. Může se to stát terčem posměšků, ale je třeba připustit, že úřady Svatého stolce jako všechny podobné centrální instituce se řídí mnohem více vlastními pravidly než momentálními mediálními potřebami. A někdy je prostě třeba si na žádanou informaci chvíli počkat (připomeňme si, že například k oficiálnímu potvrzení cesty Benedikta XVI. do ČR došlo až na konci května, kdy už přípravy u nás naplno probíhaly). Je to známka těžkopádnosti byrokratického kolosu? Asi ne tak docela – vatikánské úřady také umějí prokázat mimořádnou pružnost, jak se projevilo třeba v době úmrtí Jana Pavla II. a volby jeho nástupce. Vznikne-li nutnost, umí celé složité církevní soukolí šlapat tempem, které si nikterak nezadá se současnou uspěchanou dobou.

V případě vyhlíženého pražského arcibiskupa tak snad můžeme považovat za dobrou zprávu, že takové zvýšení tempa situace v našem hlavním městě nevyžaduje. Výměna proběhne, byla ohlášena, ale nemusí to nutně být ze dne na den, protože stávající arcibiskup je schopen až do převzetí úřadu svým nástupcem společenství místní církve vést. Píšeme-li tedy "nic se nestalo", platí to doslova. Nikterak nezastírám, že bychom ve zpravodajské redakci Proglasu docela přivítali brzké oznámení nového arcibiskupa, ale jinak nemáme problém zůstat ve střehu až do chvíle, kdy jmenování nastane. Můžeme si být jisti, že díky obrovskému zájmu našich kolegů ze světských médií onen okamžik nepřehlédneme.

Filip Breindl, 6. ledna 2010