Glosa: Mnoho prezidentových slov a pozapomenuté volby

Mnohomluvně provázel prezident Miloš Zeman své vyjádření o postupu při vzniku nové vlády. Celé sdělení by se přitom mohlo odehrát v několika stručných bodech:

1. Bohuslava Sobotku sice premiérem jmenuji, ale nadále budu nevyzpytatelný, pokud jde o jmenování jednotlivých ministrů, protože vím o jednom odborném textu, který to teoreticky připouští.

2. Velmi si užívám, do jakých absurdit mé váhání a naznačování veřejnou debatu dostalo.

3. Na Jiřím Dienstbierovi bych si vždycky něco našel, jeho problém, že mi přihrál munici v podobě kandidatury do Evropského parlamentu při současné aspiraci na vládní post.

4. Marián Jurečka má u mne schováno jako v kampeličce, že si dovolil zpochybňovat hradní sdělení o viróze zákeřně útočící na mou tělesnou schránku mezi recepcí na ruském velvyslanectví a vyzvednutím korunovačních klenotů.

5. Má tchýně má podobný smysl pro humor jako já.

Více asi v dlouhém prezidentově sdělení hledat netřeba a po přesunutém svatoštěpánském projevu jde o další zmařenou příležitost, ve které Zeman mohl ukázat něco víc než vyřizování dávných účtů a sebechválu, ukázat, že přes dlouhou praxi v české politice má v sobě přece jen alespoň náznak státníka.

Namísto zabřednutí do polemiky o tom, zda prezident může kvůli svým výhradám někomu odepřít jmenování ministrem, je vhodné si posvítit na něj samotného, na autora dnešního výroku "plně uznávám, že prezident není polyhistor, že prezident nemůže posuzovat míru odborné kompetence jednotlivých uchazečů o ministerskou funkci a to s jedinou výjimkou, a sice tam, kde žádná odborná kompetence není." I kdybychom výrazné excesy ze Zemanovy minulosti - Stanislava Grosse, Karla Březinu a další - velkoryse pominuli, protože se "mýlil v politice," těžko lze pominout, že kompetenci, narozdíl od přátelství se Zemanem, postrádají Jiří Balvín, Martin Pecina a někteří další členové podivně vzniklé a podivně při životě udržované vlády tzv. odborníků (dle Zemana).

Situace alespoň ukazuje, do jakých důsledků se někdy vyplatí domýšlet i zdánlivě bezvýznamný volební akt provázející naši demokracii. Lidé na Zlínsku, kteří se předloni na podzim obtěžovali k senátním volbám a do horní parlamentní komory vyslali mediální kometu Tomia Okamuru, asi mohli tušit, že ambice jejich nominanta sahají dál, zřejmě asi nepředpokládali, že jejich realizace nenastane tak rychle a razantně. Nyní Zlínsko - vcelku stranou mediální pozornosti - zahajuje letošní volební maratón plný hlasování, jež má punc jakési béčkovosti - Evropský parlament, Senát, obecní zastupitelstva. Nenechme se tím ošálit, ostatně i takového Stanislava Grosse do první politické ligy vyslal - kromě dalších faktorů - právě katastrofální stranický výsledek v evropských volbách.

Filip Breindl