Glosa kardinála Duky k Roku milosrdenství

Vážení posluchači Radia Proglas!
 
                Ve své bule Misericordiae Vultus náš papež František vyhlásil mimořádný Svatý rok, rok milosrdenství.  Před několika dny při své návštěvě v Africe otevřel ve Středoafrické republice první bránu milosrdenství, další se otevřou nejen v Římě, ale po celém světě, pochopitelně i v našich diecézích. Svatý otec vyzývá k pouti ke Svaté bráně v Římě, protože pouť je obrazem cesty, po které se každý z nás ubírá. Pouť je podnětem k obrácení, tolik potřebnému, abychom se mohli nechat obejmout Božím milosrdenstvím. Jako je milosrdný Otec k nám, tak i my máme být milosrdní vůči našim bližním.
                Měli bychom přemýšlet o skutcích tělesného i duchovního milosrdenství. Dát najíst hladovému, napojit žíznivého, odívat toho, kdo nemá co na sebe, přijímat cizince, pomáhat nemocným, navštěvovat vězněné a pohřbívat mrtvé jsou právě tradiční skutky, na které máme pamatovat. Je tu však i duchovní milosrdenství: radit pochybujícím, vyučovat nevědomé, napomínat hříšníky, těšit sklíčené, odpouštět urážky, trpělivě snášet obtížné lidi, modlit se k Bohu za živé i mrtvé.
                Možná si řeknete, že milosrdenství je pěkné, ale jak k němu přiřadit spravedlnost? Spravedlnost jistě k milosrdenství patří, protože nabízí možnost nápravy, obrácení a víry. Také proto papež spojuje Svatý rok milosrdenství s odpustky, jejichž získání je provázeno obvyklými podmínkami a krátkou poutí ke Svaté bráně, otevřené v každé katedrále a mnoha dalších kostelích.
                Mottem tohoto roku, který začne oficiálně 8. 12. je „Milosrdní jako Otec“. Je převzato z evangelia sv. Lukáše, kdy Otec vyžaduje, abychom neodsuzovali a neposuzovali, ale odpouštěli a lásku a odpouštění dávali bez míry.
                V souvislosti s tímto jubilejním rokem chci připomenout důležitost svátosti smíření, zpovědi.  Z našich světců bych rád vyzdvihl svatou Anežku Českou, která na mezinárodním i vnitřním poli prosazovala mír, soudržnost a milosrdné odpouštění. Sama umírá nakonec hlady v klášteře, aniž by ji pohřbil kdokoli z vysokých církevních hodnostářů. Její srdce otevřené pro potřebné v tělesném i duchovním smyslu je inspirací i pro naši církev této doby.
 
Pro Radio Proglas Dominik Duka.