Glosa kardinála Duky k debatám po Pochodu pro život

Vážení posluchači,
 
rád bych se vrátil k reakcím, které vyvolal jak 16. ročník Pochodu pro život, tak můj blog na toto téma. Není tajemstvím, že jsem pro účastníky tohoto pochodu sloužil mši svatou a že jsem se také pochodu zúčastnil.
Líbilo se mi ústřední heslo „Nesoudíme - pomáháme“. V tomto duchu ostatně byl koncipován i můj blog. Je mi trochu líto, že část reakcí na něj byla trochu o něčem jiném, než o čem byl pochod i moje vyjádření. V prvé řadě chci ale poděkovat za diskuse, které se kolem celého tématu rozvinuly. Ukázaly, jak vnímáme dar života, jak si považujeme rodiny, jak stojíme o to, aby děti prožily svůj život v celé, harmonické rodině, kde je tatínek i maminka.
Nevím, zda si kritici všimli, že ani pochod pro život, ani moje komentáře nebyly založeny na nějakém zdůrazňování církevních právních sankcí. Nikde jsme nemluvili o exkomunikaci. Naopak vše se neslo v duchu pochopení pro tíživou situaci žen, které někdy uvažovaly o potratu, nebo jej nechaly provést. Nechci z rozhodování vylučovat ani muže, i ti přece nesou odpovědnost nejen za vnik života, ale i za to, že umožní, aby děťátko přišlo na svět a bylo o ně postaráno. Kromě pochopení pro složité životní situace jsme také zdůraznili, že církev nestojí se založenýma rukama. Nejen že neodsuzuje, ale snaží se pomáhat systémem poraden a sociálních zařízení pro matky s dětmi.
Zdůrazňovali jsme, že bez skutečně fungující rodiny je nebezpečí potratu mnohem vyšší. Myslet si, že doplnění počtu obyvatel je možné pouze migrací je také pošetilé. Jistě, že nás osud uprchlíků zajímá, řada cizinců se bez problémů začlenila do života této země: připomenu jen víc jak desetitisícovou komunitu milovaných bratří Arménů, desítky tisíc Ukrajinců, obyvatele bývalé Jugoslávie, Vietnamců  a to nehovořím o mnoha jedincích, kteří přišli z Afriky a méně vyvinutých zemí, vystudovali u nás a buď zde zůstali, nebo se vrátili do naší vlasti, aby tu založili rodiny a pracovali.
Chtěl bych tedy také reagovat na některé názory a hlasy i z jiných církví a také z naší církve katolické. Pokud mluvíme o potratech, nedělám nic jiného, než že připomínám učení církve o daru života. Vztahuje se na lidský život pochopitelně především přikázání „nezabiješ“. Ale než bychom začali teologické a historické diskuse, dovolím si připomenout jednu věc: nezaměňujme své pocity s fakty a vědeckými postoji. Nepotřebuji diskutovat o počtu andělů, kteří se vejdou na špičku jehly, ale o tom, že každý soudný lékař i bez víry v Boha uvádí, že plod v matčině lůně má vlastní krevní oběh. To je prostě vědecký fakt, který ukazuje podle mého na to, že jde o jiného jedince, než o matku. Že tedy dítě není jakýmsi útvarem, který lze jen tak nechat vyříznout. Bojujeme-li za lidská práva pro každého, bylo by absurdní upírat základní lidské právo na život dítěti, které se ještě nenarodilo.
Kritikové také uvádějí, že se pochodu účastnila iniciativa D.O.S.T. Pochod byl zaštítěn státními autoritami, například prezidentem republiky, i autoritou církevní, tedy mým jménem. Pokud se někdo k pochodu přidá, neptáme se, jakého je politického či náboženského přesvědčení. Řeknu to možná tvrdě: kdyby chtěl v tom průvodu jít předseda KSČM pan Vojtěch Filip a chtěl tím vyjádřit svou podporu nenarozenému životu, nebudu ho odstrkovat, budu jen rád, že alespoň tady můžeme nalézt společný postoj.
Za poněkud podivnou mám i reakci na mé přirovnání ohledně terorismu a zabíjení nenarozených dětí. Bez vytržení z kontextu jsem doslova napsal: „Jestliže zabíjíme nenarozené děti, troufnu si říci, že to je větší teror a hroznější neštěstí, než atentáty poslední doby. S děsem hovoříme o stovkách mrtvých při takových útocích a na tisíce mrtvých dětí zapomínáme.“
Nijak tím nesnižuji přece tragédii těch, kdo přišli o život vinou teroru. Jen jsem použil metaforu, tedy přirovnání, které se podivuje nad tím, že na jedné straně nás hluboce zasáhne teroristický útok, havárie vlaku či autobusu, kde přijdou o život desítky lidí a na druhé straně nevšímavě necháváme oběti potratů, kterých jen u nás bylo v uplynulém roce na 20 000. Možná se to někoho osobně dotklo, to chápu. Ale některé reakce ukazují, že čtenáři a posluchači prostě ani nechtějí nad tímto problémem uvažovat.
Je mou povinností, nejen jako biskupa, jako věřícího, ale i jako člověka upozornit, že zabíjení nenarozených dětí nesmí být normou, nemůže být něčím samozřejmým. Život je dar a měli bychom za něj být vděčni, měli bychom k němu přistupovat s úctou. Jinak se stane v očích mnohých jen neužitečnou přítěží, jak vidíme ze zemí, které uzákonily euthanasii.
Pro Radio Proglas Dominik Duka.