Glosa: Jak rozumí poslanec Jakubčík spojení "faktická poznámka"
Mohl to být poměrně klidný pátek v poslanecké sněmovně. Zemanovské křídlo ČSSD usoudilo, že našlo další cestičku, jak oprášit svůj evergreen tzv. církevních restitucí. Návrh Jeronýma Tejce a spol. měl před sebou obvyklou sněmovní proceduru, v níž však tématem unavení politici šetřili expresivními výrazy. Dokud nepřišel do řečniště Igor Jakubčík (ČSSD).
Krátké vystoupení dosud nepříliš známého poslance zviditelnilo a redakce hledají fotografie tohoto zákonodárce z Plzeňského kraje, aby je přiřadily k autorovi výroku "Katolická církev za druhé světové války netrpěla. Byla jedním z největších spojenců nacistického Německa. Katolická církev schvalovala odsuny a vraždy Židů!"
Pikantní na tom je, že toto Jakubčíkovo vystoupení se odehrálo v rámci procedurální části sněmovního jednání nazvané "faktická poznámka." I když je pravda, že v jejím rámci už v dějinách naší dolní parlamentní komory zazněla lecjaká nehoráznost z úst dalších ústavních činitelů, Jakubčík však neváhal své expozé ukončit zvýšeným hlasem a slovy "To jsou historická fakta!" Když byl konfrontován s pobouřením svých poslaneckých kolegů, rozšířil svůj podivuhodný výklad o dějinách 20. století zhruba o konstatování, že po roce 1948 církve trpěly, ale ta druhá světová válka podle něj zůstává temnou skvrnou. Zdá se, že způsob, jakým tento zákonodárce chápe pojem "fakta", je odlišný od toho, který se nachází ve výkladových slovnících.
Ještě je možné, že jde o nějaké nedorozumění, že Jakubčík hovořil o jiné válce, jiné církvi nebo jiné kolaboraci. Nezdá se příliš pravděpodobné, že by poslanec českého parlamentu v roce 2014 neznal životní příběh například Štěpána Trochty, Josefa Berana či lidického faráře Josefa Štemberky, když mu unikají méně známá jména Marie Restituty Kafkové, kněze z Hlučínska Richarda Henkese nebo papežské encykliky Mit brennender Sorge. Jaká historická fakta ukazují na to, že by tito lidé spolu s tisíci dalších schvalovali vyvražďování židů, ví patrně jen pan poslanec sám.
Pro orientaci publika je ovšem možná přehlednější, když zaznívají od poslaneckého řečniště takovéto nehoráznosti (ostatně nejde o nic nového, v horkém létě 2012 "historici" KSČM přibírali i Bílou horu), než když se problematika církevní odluky od státu stane rukojmím politických her, jak lze tušit i v pozadí poslední Tejcovy a Haškovy starostlivosti o to, jak státní instituce zvládnou dodržet předepsané lhůty. A nikdy není pozdě - ať už na doplnění historického vzdělání z nemarxistických zdrojů, na omluvu a vysvětlení (jednotlivce i strany) a na používání institutu faktické poznámky ke skutečným faktickým poznámkám.
Filip Breindl