Filmová recenze: Jarmareční bouda

Jarmareční bouda: podobenství o lidské pýše, krutosti a nesnášenlivosti.

4. března 2010 je datum premiéry nového celovečerního filmu režiséra Pavla Dražana s názvem Jarmareční bouda. Lidé, kteří se zajímají o českou filmovou tvorbu, se jistě upomenou na Dražanův stejnojmenný krátkometrážní snímek z roku 1982. Původní Jarmareční bouda se stala kultovní záležitostí a ve své době získávala nejvyšší ocenění na festivalech nezávislého filmu. V českém prostředí se dílo setkalo s nepřízní režimu – bylo zakázáno – a tak jej zhlédli pouze filmoví fajnšmejkři a promítalo se jen v zahraničí. To, čím byl film nepohodlný, nemělo co dělat s politikou, ale podle slov autora (pozn. Pavla Dražana) nelibost vyvolal "bezvýchodný a depresivní obsah filmu, který lidi ukazuje jako jakési loutky". O 28 let později se nad Jarmareční boudou setkáváme znovu. Remake je nízkorozpočtový a byl natáčen pouze v exteriérech – v netradičních lokalitách v okolí Prahy a na Berounsku. Hlavní důrazy ve filmu jsou kladeny na výtvarné zpracování a hudbu. Autor ke zvukovému podbarvení využil například slavných děl Ludwiga van Beethovena a Modesta Petroviče Musorgského. Snímek je postaven na osobitých hereckých typech. V hlavní roli tak diváci uvidí Jaroslava Duška, Dana Bártu či Pavla Lišku. Kamery se ujal Diviš Marek, který získal Českého lva za film Štěstí.

Děj filmu tvoří několik vzájemně se prolínajících příběhů, které mají být podobenstvím světa, jenž nás obklopuje. Po prvním zhlédnutí – ještě než začnete přemýšlet o tom, co nám tvůrci vlastně chtěli sdělit – budete možná tochu rozpačití. To, jak na diváka snímek v posledku zapůsobí, bude záležet především na jeho ochotě zamyslet se a rozebírat jednotlivé a celkové obrazy, které jsou nám předloženy. Film sám o sobě je v podstatě jeden z možných pohledů na člověka, na lidstvo, které se z minulosti nepoučí a opakuje stále ty samé chyby a motá se v kruhu hodnotového nepochopení. Člověk si nedokáže připustit, že není vševědoucí, že není pánem nad celým světem, že není tvůrcem vesmíru. "Nejsem Bůh, jsem víc," prohlašuje v několika scénách herec Jaroslav Dušek, jehož postava jménem Člověk je pojítkem pro ony na první dojem nesouvisející příběhy. Právě díky těmto velmi symbolickým replikám, bez obalu řečeným a frázovitým, je film hluboce sdělný. Můžeme se tak pozastavit například nad myšlenkou, že věda vládne světu, že vše je vážitelné, měřitelné a dokazatelné a ostatní alternativy nepřicházejí v úvahu. Film nepodává žádná vysvětlení, žádný lék na tuto skutečnost. Neříká nám, jak se máme zachovat. Pouze ukazuje syrovost reality bez Boha. Zároveň si dovolím poznamenat, že dílo není primárně náboženské, i když v něm náboženské prvky můžeme spatřit. Zkrátka: jak k filmu přistoupíte, jak ho budete vnímat a jestli vás vůbec osloví – to záleží jen na vašem úsudku.

Neočekávejte líbivé obrazy, nenajdete je. Jako tomu tak bývá, když jdete například do galerie; některé obrazy vás pohladí po duši, jiné vzbudí pocit marnosti a prázdnoty a někdy vás napadne, že malíř byl nejpíš blázen... Tady si můžete vybrat. Osobně se přikláním k tomu, že je třeba dát šanci i netypickým snímkům. Při podobných setkáních s uměním si vždy vzpomenu na řadu dnes nesmírně uznávaných tvůrců, kteří ve své době sklízeli nepochopení. Je třeba dát šanci i tomu, co není konzumováno po tuctech. Já filmu šanci dávám... a co vy?

Oficiální stránky filmu: http://www.jarmarecnibouda.cz.