Ekumenické společenství biskupů

Je dobré, když se setkávají biskupové z různých církví, ale ještě lepší je, když na taková setkání zvou i své ovečky. Možná teď někoho trochu vyprovokuji, ale jakkoliv je oprávněnost biskupského stavu opřená o vzor apoštolů, určitě by vypadala jinak, kdyby byl tento vzor úplný, tedy doplněný o svědectví a potvrzení víry mučednictvím. Všichni apoštolové, až na sv. Jana, byli totiž mučedníci.

Proto jsem s radostí a vděčností přijal pozvání na ekumenické setkání biskupů s veřejností, které se  uskutečnilo v neděli 23. 9. 2007 v Komunitním centru Matky Terezy v Praze na Jižním Městě. Setkání bylo v rámci ekumenické neděle a musím říct, že toto setkání bylo vpravdě ekumenické.Nemám v úmyslu dělat hloubkovou analýzu tohoto počinu, ale rád bych zde ocitoval slova emeritního biskupa Vladislava Volného, který na otázku: „Co pro Vás znamená ekumenická spiritualita hnutí fokoláre a Ekumenické setkání biskupů?“  odpověděl:

„Za patnáct let, kdy jsem vykonával úřad biskupa Slezské církve evangelické a.v. a několikaleté předsednictví v ERC v ČR jsem se účastnil desítek ekumenických konferencí doma i v zahraničí. Pokaždé jsem si přivezl spoustu moudrých materiálů, ale nevím kolik se z toho všeho dostalo k členům církví a nakolik je to oslovilo. Obsah hnutí fokoláre a to, o čem hovoříme na Setkání biskupů je ekuména života, ekuména žitá, je to o vytváření společenství a realizaci v něm Kristovy lásky. Je to následování Krista ve společenství, učednictví ne individuální ale společné. Sdílí se v něm láska, ale také trápení. V centru stojí Kristus trpící a vzkříšený. Ten trpící, osamocený, volající Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil oslovuje osamocené, nešťastné, trpící a hledající. Je to Kristus, který rozumí všem bídám současného světa. Učí nás přijmout kříž utrpení, které přijmeme tehdy, když tento kříž obejmeme a Kristus nám dá k tomu sílu.

Bolest rozdělení církví a křesťanů, bolest vin, kterými jsme se jako jednotlivá křesťanská společenství v minulosti provinili, to je bolest, kterou můžeme unést jen společně, když v našem středu bude Kristus trpící a Vzkříšený, živý. Mám velmi rád svou církev, ale bez ekumenického společenství, bez spirituality jiných církvi a zejména spirituality církve římsko-katolické a zvláště spirituality hnutí fokoláre by moje osobní zbožnost byla plochá, jednobarevná. Ekuména mě obohatila a stále obohacuje, jsem nadšen tím vším, co jsem slyšel od fokolarinů a fokolarinek, co jsem prožil v Ekumenickém společenství biskupů. Vyznávám jednu jedinou universální Kristovu církev, kterou nevidím zatím očima, kterou mi zastírají různé rozdíly, nemohu se ji žel dotknou rukama ale dotýkám se ji velice reálně svým srdcem a věřím, že jsme na cestě k tomu, abychom ji naši vírou a především láskou přibližovali lidem, kterým sloužíme.“