Čas adventní - předvánoční komentář Pavla Jajtnera

Čas adventní

Komentář týdne, 21. prosince 2013

Budoucnost neznáme a přítomnost je často hodně skličující. Snad to není jen úděl těch z nás, kdo rádi vzpomínáme, protože minulost v našem životě převažuje. Soudím, že každý rád vzpomíná. Minulost je bezpečná a útěšná, protože nechystá žádná překvapení.
Zkusme být tedy zase jednou dětmi, protože děti vycházejí čisté z Boží ruky a všechno je jim radostí.

Budoucnost neznáme a přítomnost je často hodně skličující. Snad to není jen úděl těch z nás, kdo rádi vzpomínáme, protože minulost v našem životě převažuje. Soudím, že každý rád vzpomíná. Minulost je bezpečná a útěšná, protože nechystá žádná překvapení.Zkusme být tedy zase jednou dětmi, protože děti vycházejí čisté z Boží ruky a všechno je jim radostí.

Jaké bývaly adventy našeho a mého dětství? Především: zima nevadila, na zimu jsme se těšívali. Na náměstíčku jsme si dělali klouzačky a hněvali se na babičky, které nám je sypaly popelem. Ranní vstávání na roráty bývalo samozřejmostí. Jsem rád, že stále znějí staré nápěvy i texty, které nosím v srdci po tolik desetiletí: „Rosu dejte, nebesa, shůry a oblaka dštěte Spravedlivého..“. S ošidným slovíčkem dštěte jsem si jako chlapec lámal hlavu: Jak oblaka mohou číst ?

Maminka zadělala na perníčky a my děti jsme směly vykrajovat beránky, srdíčka a betlémské hvězdy. To těšení se stupňovalo. Kostelní sbor začal nacvičovat vánoční mši.
Dunění varhan jsem slýchal určitě už v kočárku. Později, když už jsem chodíval po svých, mě maminka brávala na klín a prstem mně ukazovala ve zpěvníku. A já zpíval, líbilo se mi přidat se a splynout s tou mohutností ad maiorem Dei gloriam. Zvuk varhan: ta velikost a síla, tatínek zpíval ve sboru a někdy mě jako velké privilegium a prémii vzal nahoru na kůr. Tam jsem viděl všechno zblízka: šlapače měchů, dva manuály a pedál, sykot znějících píšťal z bezprostřední blízkosti... Tatínek zpíval bas: ad maiorem Dei gloriam....

Ale přichází i konec blaženého času dětství. Najednou je jednomu třicet, ani se nenaděje.
A v jiném kostelíku, jinde na Vysočině, v normalizačních letech sedmdesátých, nám, prořídlému a ustrašenému stádečku těch, kteří jsme nepodlehli dobové ideologii, v silných a moudrých promluvách káže a také vypráví otec František Hájek, (velký člověk, nejen vzděláním a silou své víry, ale i svědectvím, který vydal jako vězeň komunismu) někdy i prosté příběhy, které psal Lev Tolstoj pro děti. Dva z nich mně – a pevně doufám, že i našim dětem, které už dospěly a samy mají děti, navždy utkvěly v paměti.

Povím vám je, přátelé, protože kdy jindy než v adventním čase je vhodné a prospěšné zajet na hlubinu a žasnout nad krásou a velikostí Božího stvoření i uvědomit si, jak důležité je vykonat byť jen nepatrné dobro, abychom mohli žít v přátelství s Dítětem, na jehož příchod se těšíme:

Jakýsi člověk přišel za knězem s požadavkem, že chce uvidět Boha. „Podívej se do Slunce“, říká kněz. „Nemohu, přišel bych o oči“. „Jak tedy chceš uvidět Boha, když nejsi schopen pohlédnout ani na nepatrnou částečku z toho, co stvořil?“

V tom druhém příběhu přichází k nebeské bráně jedna stařena, která celý život lakotila. Svatý Petr se jí ptá: „Udělala jsi v životě něco dobrého?“ Žena dlouho vzpomíná ... a nic. Ale nakonec si přece jen vzpomene: „Jednou, jako mladé děvče, jsem dala jedné žebračce cibuličku“. Svatý Petr vytáhne právě takovou cibuličku z kapsy a říká: „Jestli tě ta cibulička unese, budeš spasena“. A hle: cibulička  ženu unesla.

            Jsou i dobré zprávy: Ve skrytosti, kdesi pod zemí, chystají už sněženky nové jaro. Kéž přijde nové jaro i do našich - někdy unavených a zemdlených -  duší s Tím, kdo je Cesta, Pravda a Život, Světlo, Radost, Naděje a Láska s Tím,  kdo je Em Anu El – zjevený Bůh, Bůh s námi a mezi námi.
 
DG, Pavel Jajtner, Advent MMXIII