Žijeme ve zlých dobách? Fejeton Kateřiny Koubové
Zamyšlení o slavnosti Krista Krále a o jejím významu pro dnešní křesťany připravila šéfredaktorka Katolického týdeníku Kateřina Koubová. Komentář uslyšíte v sobotu 25. listopadu 2017 v 9.30 a v 18.20, reprízy vysíláme v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
Je to takový otřepaný pokus, ale pořád působí. Ocituji text a na vás je odhadnout, kdy vznikl. „Žijeme ve zlých dobách.“ V roce 1988 nás v kostele z úst kněze při kázání tato věta oslovila velice. V duchu si každý posteskl. Pomyslel na těžkosti ve škole i v práci kvůli víře, na naše vězněné, na číhošťského faráře a další smutné příběhy, o kterých se nesmělo mluvit. A taky jsme zpozorněli, že máme troufalého kněze, když tak mluví a přitom ví, že v posledních řadách jsou ti, kdo šmírují. Kněz pokračoval: „‘Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně,‘ praví apoštol Pavel v listě Efezanům.“ A to je právě ten chyták. Nejen svatý Pavel psal o zlých dobách. Existují ještě starší texty, které vystihují dnešní pocity. Prorok Jeremiáš, který stál proti panovníkovi, jenž si nechával zlatit, kde co a obklopoval se pochlebovači a šiřiteli lží, nám o tom svědčí dostatečně. Bravurně to vykreslil spisovatel Franz Werfel.
Jednou se lže pro myšlenky socialismu, jindy kvůli nezvedenému panovníkovi. Pokaždé se systém může jmenovat jinak. Lži a polopravdy však zůstávají stejné.
Vloni jsme slavili 700 let od narození osvíceného vladaře, který vyztužil a rozšířil křesťanské základy naší země, Karla IV. Ředitel Národní galerie, když chystal velkolepou výstavu, nám v rozhovoru vykreslil dobu Karla IV. tak, že jsme si ji uměli naprosto živě představit. Stále je to totéž: někde sucha a hladomor, jinde války a finanční krize, které přesunuly centra moci z Anglie do Itálie, stěhování národů, vyvražďování.
I nyní Slavnost Krista Krále nám připomene dobu, kdy ji papež Pius XI. vyhlásil. Psal se rok 1925. Snaha zasvětit lidstvo Kristu Králi už probublávala v církvi nějakou dobu. Mnozí však byli proti, v té době vznikaly republiky a království a kralování se jevilo jako zastaralé. Přesto se to podařilo. Papež reagoval na stav tehdejší rozkolísané společnosti. „Všude je rozseto símě nesvornosti a jsou mezi národy rozdmýchány plameny nenávisti a sporů: je rozšířena bezuzdná hrabivost, která se nezřídka zakrývá rouškou obecného blaha a lásky k vlasti; lidská společnost je rozvrácena a řítí se do záhuby,“ napsal v okružním listě. Je to text včerejší? Dnešní? A není náhodou i zítřejší?
V „uznání královského panování Kristova“ spatřoval Pius XI. nejúčinnější prostředek proti rozkladným silám své doby. A účinný je i dnes.
Co si s tím počít? Složit ruce do klína, že jiná už společnost nebude? Pro to jsme byli stvoření, abychom se chovali jak ten služebník, který své hřivny zakopal? To ne. Úkolem křesťana, a je to úkol, který dává životu smysl a radost, je rozlišovat, co je dobré a co polopravda a lež a proti tomu se stavět. V usebrání, ke kterému nás vybízí blížící se adventní doba, o tom můžeme promlouvat v modlitbě s Bohem milosrdným a spravedlivým. S Králem nad vším, na každou nesnází i radostí. S ním se učíme rozlišovat, milovat, vidět ve správných barvách, chápat i rozhořčené.
„Lidi, buďte vděčni za vše dobré, co máte,“ zní poselství, které nám předává vězenkyně komunismu paní Matejčíková, která minulý týden dostala Cenu Paměti národa. Nemluví o nenávisti a odplatě. Naším posláním není se rvát o svou pravdu do krve, ale svědčit o Bohu a to věrohodně a milovat Boha z celé své síly a bližního, jak jen to dokážeme. „Jdi kamkoliv tě pošlu, a říkej, cokoli ti přikážu,“ pravil Stvořitel Jeremiášovi a říká to i nám: Vstaň a choď, jděte do celého světa a hlásejte radostnou zvěst.
Rolí křesťanů v médiích a křesťanských médií je i proto, i v těchto dobách zlých, přinášet naději, že zlem svět neskončí. I v dobách zlých působí lidé dobří a pod tlakem zla může vzejít dobro, které jej překoná. Panna Maria nám ve fatimských zjeveních připomíná, že Bůh nás nikdy neopouští, ani uprostřed nejstrašnějších válek, když jsme bližního nepovažovali za bližního, ale ani za člověka.
A útěchu vidím v tom, že i když naše dnešní doba je plná bezuzdné „svobody“, kdy každý může vše bez ohledu na druhé, lidé začínají volat po trvalých hodnotách, touží po vertikále. Mnozí ji hledají ve slepých uličkách, ale hledají ji. Někteří ji nacházejí v národě a ideologiích, východních náboženstvích a bohužel i esoterismu.
My křesťané vzhlížíme ke Králi Králů a Pánu Pánů. Jeho království není z tohoto světa, ale už na tomto světě můžeme my, jako živé kameny a mosty, stavět království nebeské.
pro Radio Proglas Kateřina Koubová, listopad 2017