Jsou pořádek a transparentnost vůbec pro nás?

Poslaneckou sněmovnu už nějaký čas nemáme, což ale mnohým nevadí: máme přece aktivní, (prý) nepolitickou, odbornou, odvážnou, prezidentovi i státu cele oddanou a tak nějak vůbec fajn vládu a navíc Senát, schůzující v prostorách, kde kdysi míval Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna ustájené koně. To by bylo, aby tyto dvě instituce společnou dělnou rukou všechno nevyřešily!

Právě do Senátu před několika dny dorazil balík zákonů, které měly pomoci uvést v život vznosně staromilsky formulované paragrafy nového občanského zákoníku. Množí se totiž v Českých zemích lidé, podléhající psychóze z blížícího se data 1. 1. 2014, kdy má tato supermaxinorma nabýt už vážně a bez legrace opravdové účinnosti. Naštěstí jsou však senátoři lidé nejen úctyhodní, ale i rozvážní, a tak naléhání hysterických úředníčků nepodléhají. Nad zákony podumali a moudře usoudili, že tak závažné věci potřebují čas, aby náležitě dozrály. Však ono se bez nich nic tak hrozného nestane a chytrý Honza na ministerstvu financí si nějak poradí, nadarmo ho přece pro tu funkci nevybral sám nejmoudřejší ze všech Čechů.

Mezi zamítnutými zákony byl i ten, který měl upravovat status veřejné prospěšnosti. Jeho projednávání mě z pochopitelných důvodů zajímalo. Nešlo sice o nějaké veledílo – návrh na své cestě legislativním procesem utrpěl své, a když dorazil do Senátu, tak už dávno nešlo o pevný úhelný kámen, o který by se mohla opírat budoucí stavba našeho neziskového sektoru. Říkal jsem si ale, že i v této kašovité podobě bude moci sloužit alespoň jako tmel. Do rozpravy se přihlásilo jen několik málo senátorů, nakonec to ale bohatě stačilo. Oceán moudré a láskyplné starostlivosti o neziskový sektor a občanskou společnost (malá a bezbranná sdružení především), který se s jejich projevy rozlil někdejší Valdštejnovou stájí, musel zahřát u srdce každého, kdo ve svém životě o nějakou neziskovku byť jen letmo zavadil. Vystaven takovému přílivu pochopení a účastenství člověk snadno přehlédne, že ti lidé vlastně vůbec nevědí, o čem mluví, když mezi jiným normu, o které se hovoří minimálně dvanáct let, označí za unáhlenou. A tak to dopadlo zase tak nějak po česku.

Říká se, že každý národ má takové představitele a zákony, jaké si zaslouží. Proto váhám, jestli pojmy jako transparentnost, veřejná prospěšnost a další nástroje, které by mohly přispět k nastolení většího pořádku, jsou opravdu pro nás. Sice rádi pokukujeme po tradičních západních demokraciích a obracíme nenápadně oči v sloup, když nám někdo připomíná, že jsme Slované a patříme do střední nebo snad, nedej Bože, dokonce do východní Evropy, ale když dojde na to, abychom u nás zavedli nějaká ta osvědčená pravidla, vymýšlíme vlastní cestičky vedoucí nás kamsi na Balkán.

Na závěr mám pro všechny kritiky konceptu veřejné prospěšnosti a zastánce bezbřehé rovnosti napříč neziskovým sektorem několik odstrašujících příkladů, se kterými jsem se setkal v minulých týdnech: Nejprve mě odzbrojil jednatel jedné velké společnosti pořádající kulturní akce. Musejí prý chudáci zakládat několik občanských sdružení ročně, aby se dostali k penězům z krajských rozpočtů. Několik dní na to jsem se setkal s postarším účetním, který nechápal, proč by jeho klienti nemohli používat účelově zřízené neziskovky jako vhodný prostředek k "daňové optimalizaci", a nakonec jsem vedl rozhovor se seriózním pánem z jedné známé nadace, který se děsil navrhované povinnosti zveřejňovat tři nejvyšší příjmy v organizaci. Podobní vykukové se obvykle snaží své jednání zlehčit okřídlenou větou: "Když to neudělám já, udělá to někdo jiný". Už léta mám pro ně stále stejnou odpověď: "Začněte u sebe a těm druhým dejte také alespoň šanci".

Co myslíte: má to smysl, nebo se neodvratně staneme součástí Balkánu?

Zdroj: Svět neziskovek, autor: Aleš Mrázek