Velikonoční komentář Daniela Ženatého

Milí přátelé, byl to šok, když jsme vloni nemohli prožít Velikonoce tak, jak jsme zvyklí je prožívat. Vzpomínáte ještě? Jak jsme přemýšleli, jak je to možné, co se stalo, jak dlouho to bude trvat. Nebyli jsme připraveni, nikdo nás neškolil, jak se chovat v případě pandemie.

A zvolna si zvykáme. Třeba, že jsou zavřené hranice, že v dubnu vůbec netušíme, kam pojedeme v létě na dovolenou, že nemůžeme z okresu do okresu, že se nám velmi stýská po lidech, které už dlouho nemůžeme navštívit, že děti, považte, nechodí do školy, žádná divadla, koncerty, fotbal, hokej.  

Rok uplynul, a situace způsobená koronavirem se nezlepšila. A my také uvažujeme trochu jinak než před rokem. Už tolik nemluvíme dotčeně o různých omezeních. Spíše se povzbuzujeme, že? Častá slova jsou: vydržet, být trpělivý, dobrovolně pomoci, dobrovolně se něčeho zříci, činit vše pro to, abych chránil druhé. Hledáme, jak pomoci vyčerpaným zdravotníkům a zdravotnicím, modlíme se za ně, máme úzkost o ty, kdo jsou bez příjmu a mají splácet hypotéky, úvěry, atd.

Velikonoce přicházejí právě včas. Aby nás trochu zastavily. Abychom se trochu srovnali – se sebou, s životem, s tím, co očekáváme, možná s tím, že vzdor omezením toho přece ještě pořád máme dost. A také, abychom opět přišli na to, že samota, bolest, ponížení, vyčerpání, vůbec existence na hraně bytí či nebytí, že to – možná překvapivě – k životu prostě patří. 

Těžko se to říká. Chtěli bychom, aby to bylo jinak. Ale ono není. To potvrzuje velikonoční příběh Ježíše z Nazareta. Neporozumění většiny, zpochybňování toho, co říkal a co dělal, zesměšňování jeho prostého stylu života, ponižování, nespravedlivé bití, šikana, potupné umírání, smrt. To k jeho životu patřilo. Nevyhnulo se mu nic. Neměl žádnou výjimku z bolesti a samoty jen proto, že je Boží syn. Nedemonstroval – vy lidé žijete divně, podívejte se, jak se to dělá, žít bez trápení a bolesti. 

Odtud se, přátelé, rodí naděje pro nás všechny v České republice i na celé planetě počátkem dubna roku 2021. Nejsme totiž výjimka. Nezasedl si na nás zlý osud. Život je těžký, vždycky byl, jiný nebude. Posilou se stává víra, že ani Boží syn nenafasoval nějaký jiný život než ten náš – jiný neexistuje. A k tomuto životu, tedy i k tomuto našemu těžkému životu, řekl Bůh své ano. Nezřekl se slz, a vyčerpání, smutku a umírání. Naopak. Tomu všemu dal naději nového života. A Ukřižovanému dal nový život.

A toto Kristovo vzkříšení dává naději všem, kdo nemohou dál. Dává sílu každému z nás, kdo ještě sbíráme zbytky sil, abychom se pokusili skromností a nenáročností zbavovat zlo své děsné infekční, smrtící moci. 

Přátelé, ať patříme k nějaké církvi nebo nepatříme, přijměme naději, která nepopírá ani neskrývá bolest, naopak, ví o ní. Ví o ní, a Boží mocí ji mění v nový život. A ta Boží moc, která není z nás, ale je pro nás, prostoupí naše nitro, vyrazí na povrch v naší tváři, očích, úsměvu a laskavém slovu a činu. A to vše v přiznané slabosti, a někdy i bezradnosti. Krásné, že?

Požehnaný velikonoční čas vám přeje Daniel Ženatý.