Takhle to dopadá bez státníků a vizí

Bylo by laciné se holedbat "já to říkal" – tahle vláda měla zaděláno na problémy při svém vzniku a mé podotknutí v tom smyslu po loňských volbách tedy nebylo projevem obzvláštní bystrosti, ale spíše povinným konstatováním. Bylo zřejmé, že strana Věci veřejné je jakousi politickou odnoží bezpečnostní agentury ABL a způsobem nové realizace Víta Bárty, že Radek John je jakýmsi maskotem tohoto počinu s nevelkým porozuměním realitě, že Petr Nečas tohle všechno ví, ale 118 poslanců na své straně vnímá jako dobrý argument pro to, aby zůstal politickým realistou. Nedalo se předvídat, co a kdy praskne, ale o vachrlatosti celé konstrukce pochyb nebylo.

Může nás šokovat cynismus, s jakým se Bárta vydal pro politickou moc na podporu vlastního ekonomického postavení. Samo o sobě to je hrozné, horší jsou ale následující skutečnosti:

1. Bárta není tak geniální, aby rozpracoval tak důmyslně spletitý konstrukt. Jednoduše viděl, jak se u nás vládne – politika se zredukovala na to, že držitel veřejné moci naleze, kam se dá, a tam se snaží budit dojem plnění vlastního programu, ale hlavně uspokojit spřízněné skupiny kolem. Příkladů existuje nespočet, a to i z doby, kdy se Věcem veřejným o parlamentních křeslech ani nezdálo.

2. Bártu nemůže mnoho lidí na politické scéně kritizovat, protože jejich pojetí politiky je dost podobné, byť ho nezanesli do žádného byznysplánu. Potvrzuje to ostatně i hlas zevnitř VV – jejich "když John a Dobeš, pak i Vondra a Fuksa" není jen chabou snahou o namočení co největšího počtu lidí do vlastních problémů (což je pramáti veškeré politické taktiky), ale poukázání na obecný jev naší politiky – mnoho aktérů našeho veřejného života nekope za své voliče, jak by bylo správné, ale za někoho jiného.

3. Neexistují ani osobnosti naší politické scény, které by mohly ze své pozice k situaci promluvit nezaujatým způsobem. V zemích s vyšší úrovní demokracie (jichž je, zdá se, více, než bychom připouštěli) platí za velké autority lidé typu exprezident, expremiér. Nemáme osobnosti, státníky, ač se tak rádi nazývají i naši politici. Nedá se říci, že by to takto Václav Havel chtěl, ale pod současným stavem je bezpochyby podepsán. Pokud jde o Václava Klause, který by ve svém úřadu měl být onou nadstranickou autoritou, je to ještě jasnější – jeden z architektů opoziční smlouvy nějak podobně uspořádání veřejných záležitostí rozuměl.

4. Bártovi to až neskutečně vycházelo. Stačilo pár řečiček (v podání nastrčených straníků) o konci politických dinosaurů, několik inteligentně hovořících mladých žen, jejich obnaženost na kalendáři, jeden John hovořící o zametení s korupcí, hra na interaktivní stranická referenda – a bylo vymalováno. Těžko říci, zda za to mohl více tah na bránu čerstvých Véček, vyprázdnění zažitých politických struktur nebo obyčejná voličská naivita, ale fungovalo to až překvapivě snadno. Následující drtivé porážky v senátních a komunálních volbách už nebolely, ostatně divadýlko pro občanstvo skončilo jednou cestou tramvají.

5. Jen těžko se z toho poučíme. Indicií je například zcela pomýlené vnímání Kristýny Kočí jako jakési hrdinky, která svrhla sektářské okovy poté, co prohlédla. Černobílá perspektiva je to nejhorší, co může tato kauza do budoucna přinést – například proto, že světle vykresluje všechny okolo, kteří v tom všem ale jedou také.

6. Reformy jsou v tahu. Sarkasticky by se chtělo podotknout, že vzhledem k některým materiálům vzešlým z vládní kuchyně je to snad dobře, ale dlouhodobě je velká škoda, že naše politická scéna nevytvoří prostředí, ve kterém by mohly nutné (a zároveň bolestivé a nepopulární) věci vzniknout. Zároveň bylo pochopitelně velmi naivní předpokládat, že takovým stabilním prostorem je stále ještě existující koalice ODS, TOP 09 a VV.

K tomu snad závěrečnou doušku: Reformy může předložit jen politický subjekt se skutečným programem, ne se snůškou frází na oblafnutí veřejnosti k získání jejího hlasu. S programem, který realisticky předvídá vnitřní vývoj státu i jeho postavení na mezinárodní scéně. S programem, který vzejde z širší debaty se stranickou základnou i odborníky. S programem, jehož realizaci zaštítí skutečné osobnosti, ne nynější směska různé inteligence, charakteru a manipulovatelnosti. A taky – abychom nespílali jen politikům a stranám, vždyť svým způsobem vypovídají o celé společnosti - jde o program, s nímž předstoupí před kriticky uvažující veřejnost, nikoli před hédonistický spolek oslabený konzumem a zmasírovaný bulvárem. Snad se toho někdy na sklonku naší generace dočkáme.

Filip Breindl, vedoucí zpravodajské redakce Radia Proglas

Brno, 11. dubna 2011