Postní Komentář týdne: Proč nejsem ateistou

Proč nejsem ateistou.

Komentář týdne, postní doba 2013.

Pro postní čas Léta Páně 2013 jsem si připravil zamyšlení, které k této době nepochybně patří. Ptám se sám sebe, proč nejsem ateistou. Odpověď na tuto otázku jsem hledal a stále hledám po celý svůj dosavadní život. Snad není projevem přílišné neskromnosti, že ji nabízím i těm, kteří si také kladou podobné otázky, v podobě a tvaru, které zrcadlí stav mého dosavadního hledání. Pokud tak alespoň někomu pomohu dostat se na jeho vlastní cestě o kousek dál, nenamáhal jsem se marně.

Pro postní čas Léta Páně 2013 jsem si připravil zamyšlení, které k této době nepochybně patří. Ptám se sám sebe, proč nejsem ateistou. Odpověď na tuto otázku jsem hledal a stále hledám po celý svůj dosavadní život. Snad není projevem přílišné neskromnosti, že ji nabízím i těm, kteří si také kladou podobné otázky, v podobě a tvaru, které zrcadlí stav mého dosavadního hledání. Pokud tak alespoň někomu pomohu dostat se na jeho vlastní cestě o kousek dál, nenamáhal jsem se marně.

Naše lidské poznání je omezené. To, čemu se říká věda, přes všechno, čeho dosáhla, odhaluje jen zcela nepatrnou část z celku poznání, zato otevírá další nové otázky. Poctivá věda nemůže být pyšná na to, co ví, ale má být pokorná před tím, co neví a neodhalí. Pokorná před tím, co pro nás navždy zůstane tajemstvím. Není nikdo, kdo může poctivě říci: „Vím!“ Nanejvýš „Věřím, že vím.“

I ateismus je tedy víra. Navíc víra pyšná a samolibá, která popírá Boha, protože uznává jen smyslové a rozumové poznání, domněle neomezené schopnosti člověka a vědu - byť byla sotva na počátku cesty.

Ateistou nejsem proto, že je daleko méně prozíravé věřit, že podivuhodné zákony fungování světa, živé i neživé přírody a celá její nádhera vznikly pouhou náhodou. Ateistou nejsem proto, že chci lépe rozumět životu, světu, umění, kráse a dobru. Chci znát nejen odpovědi na otázky „jak“, ale zejména na otázky „proč právě tak“. Nejsem ateistou, protože si neumím představit, že by můj obzor sahal jen tam, kam sahají nedokonalé lidské smysly a kam sahá nedokonalé a neúplné rozumové poznání, byť šlo o poznání současného lidstva jako celku.

Nejsem ateistou proto, že ateismus je bezdůvodně pyšný sebeklam. Nechci sám sebe klamat. Čím hlubší poznání, tím větší pokora. Věřit, že vím, je něco zcela jiného, než skutečně vědět. Ateismus vnímám jako beznadějné, do sebe zahleděné a kruté sobectví. Nastane-li situace, že ateista už od života a od svého okolí nemůže nic brát, propadá se do beznaděje a ztráty smyslu života. To lze na bezpočtu příkladů ukázat.

Ateistou nejsem proto, že kdesi v  jeho hlubinách je zakořeněn strach. Tento strach s přibývajícím věkem roste a končívá v úplné opuštěnosti a zoufalství. Nechci si na konci života, který mě připraví o všechny pozemské radosti: zrak, sluch, o možnost pohybu ..., tak jako učinilo nemálo ateistů, sáhnout na život. Naopak, smím být šťasten, že přes všechny pochybnosti a námitky rozumu, přes všechny útrapy života a krutost stárnutí, mohu doufat v nový, spravedlivý a lepší život.

Nejsem ateistou proto, že sobě ani nikomu jinému  nepřeji, aby bez Boha vše bylo dovoleno, aby popření Boha a jeho přirozeného zákona znamenalo návrat lidstva na počátek dějin, kdy člověk člověku byl vlkem. Pokládám za prokázané, že pevný řád může být jen tam, kde lidé žijí pod kontrolou svědomí formovaného Božím zákonem a kde ne-li každý, pak většina z lidí ví, že konečnému účtování na konci života nelze uniknout.

Neodsuzuji ateisty, ale snažím se je lépe pochopit: Bruce Marshal říká, že jsou jich jen dva druhy: jedni, kterým je v podstatě líto, že nemohou věřit, protože si uvědomují, že víra v Boha je zdrojem naděje a radosti. Tady je třeba se zastavit: Ti, kdo by chtěli věřit, ale nemohou, nejsou ateisty, ale agnostiky. Tedy těmi, kdo jsou na cestě, mohou ještě doufat a já s nimi.

A ti druzí - podle Bruce Marshalla - jsou ti, kteří jsou v podstatě rádi, že nemusí věřit, protože jinak by se museli obávat trestu za své činy. Zde je nutno poznamenat, že právě toto považuji za ateismus nepokorný, aktivně popírající a bojovný. Důvodů, proč dnes tak mnozí lidé věří v ateismus, je zajisté mnohem více, ale to, co je jim společné, je v podstatě vždy totéž: pýcha, sobectví a strach, který nikdy nepomíjí.

Ateistou nejsem proto, že i kdybych nedokázal překonat všechny ostatní výhrady a pochybnosti rozumu, zbude nakonec nejméně jeden rozumem zcela přijatelný, takřka neotřesitelný důvod, který najdeme u génia matematiky a filosofie 17. století, Blaise Pascala: „Vsadím-li na Boha, mohu jen vyhrát“. Je rozumné nevsadit si tam, kde nelze prohrát?

Ateistou nejsem proto, že žít znamená žít nejen pro sebe, ale i pro druhé, zejména pro ty, kteří přicházejí po nás. Ateistou nejsem proto, že se nechci vzdát toho, co život naplňuje a dává mu smysl za všech okolností. Nechci a nemohu se vzdát lásky, která spočívá v radosti z možnosti se darovat a směňovat. Ateistou nejsem proto, že  se nechci vzdát také radosti a naděje pramenící z víry v Boha, který se stal jedním z nás a který povýšil lásku na nejvyšší přikázání a dokázal to nejen svým učením, ale především svou obětí.

Postní poselství nás varuje: Jsme prach a v prach se obrátíme. Miliardy těch, které už právě toto potkalo, jsou přesvědčivým důkazem pravdivosti jedné z nejstarších zkušeností člověka. Proč právě jen člověk, jako jediná z živých bytostí, poznává svou konečnost? Je pošetilé se domnívat, že právě proto, aby s tímto poznáním nějak pozitivně naložil? Třeba právě tak, že přijme víru, která tuto konečnost přesahuje?

Taková víra rozhodně není vírou ateistů a proto díky ní smíme chovat naději, že zákony fyziky platí pro atomy našich smrtelných těl, ale už ne pro naše nesmrtelné duše, které máme od Boha, Bohu patří a k Bohu se smí vrátit.

D.G. Pavel Jajtner, únor 2013