Naštvanost a nespokojenost - komentář Stanislava Balíka

Naštvanost a nespokojenost

Stalo se folklórem posledních týdnů a měsíců být nespokojený, naštvaný a vůbec všelijak rozmrzelý. A to ne nad vlastními chybami a hříchy, ale nad stavem naší politiky. Skoro se zdá, že kdo není naštvaný na premiéra, vládu, prezidenta či poslance, není správný Čech nebo Moravan.

Můžeme mít jistě tisíc a jednu výhradu vůči stávající politické reprezentaci. Nemusíme souhlasit s podobou reforem či toho, co se za reformy vydává. Nemusí se nám líbit, že se moc státu skrze nejrůznější vyhlášky a nařízení nezmenšuje, ale ba naopak bobtná a že se na místo na státních úřadech a zakázkách šetří na důchodcích a sociálních dávkách.

Nejsme to ale zároveň my, kdo se zlobí a čertí, že není opravena právě jeho ulice, nepožadujeme, aby obec v zimě odhrnovala sníh tam, kde jsme to odjakživa dělali sami, nezvykli jsme si náhodou na obecně vyšší standard? Již přes patnáct let žijeme každý rok na dluh; utrácíme víc, než vyděláme. Jak dlouho to je udržitelné? Poměry řady evropských zemí, včetně někdejších mocností, nám ukazují, že kritický náraz může přijít znenadání. Smířenost s touto skutečností vedla před dvěma lety k vítězství stran, které avizovaly reformy – sociální, zdravotnickou, důchodovou, vysokoškolskou. Tleskali jsme jim. Přeběhlo sotva pár měsíců a z nadějné vládní sestavy je jistě i její vlastní vinou v očích většinové veřejnosti banda ničemů ohrožujících naši zem a nás všechny.

Ale je to skutečně tak? Není to náhodou tak, že s reformami ústně souhlasíme, jen nás nesmí bolet? A tak odmítáme školné na vysokých školách, placení ve zdravotnictví, omezení důchodů a sociálních dávek, seškrtání dotací na kulturu a sport, jakékoli zvýšení daní s výjimkou vyššího zdanění boháčů. Těm to prý patří, mají dost.

Jistě, málokdo může být nadšený z toho, že se z vlády poroučelo několik ministrů kvůli podezření z korupce, přičemž její stín se vznáší dokonce i nad některými jejími současnými členy. Není to ale tak, že se naopak daří korupci lépe odhalovat? Neměli bychom z toho mít spíše radost, že se vyšetřuje stále více podezřelých záležitostí? Že se z někdejších nedotknutelných stali dotknutelní? Ne, jednodušší je přece nechat se otrávit a křičet – „všichni jste špinaví; nevěříme vám a chceme nové volby“. Přesně takové kolektivní posuzování a nerozlišování dobrého a zlého ale vedlo ke všem pogromům a genocidám. Otrávenost z těžkopádnosti demokracie a rozmrzelost nad hádáním politiků nevedla nikdy k jejímu vylepšení, ale naopak k nástupu nedemokracií fašistického, nacistického či komunistického typu. To chceme?

Nemusíme si dělat iluze, co chtějí anarchistické a trockistické skupiny stojící v pozadí části současných protestů. Nemusíme si dělat iluze o odborářských šéfech, o co jim asi jde. Ti mluví o tom, jak v případě potřeby paralyzují tuto zem. Chytli ten nešvar od politiků – vždyť snad všichni říkají „tato zem“, ne „naše zem“, neřku-li „naše vlast“. Jak jinak by znělo, kdyby odborářský předák řekl, že paralyzují „naši zem“? Možná by mu došlo, kam až zašel ve své nabubřelosti a nestoudnosti.

Nemysleme si, že někde existuje ideální systém, kde mocní nezneužívají svého postavení a kde lidé nekradou a nešidí. Neexistuje. Co ale můžeme a máme chtít, je, aby náš stát garantoval svým občanům čtyři základní hodnoty: svobodu, spravedlnost, efektivitu a bezpečnost. Ani jedna není jednoduchá, můžeme na ně nahlížet různými úhly. Snahou o naplnění těchto čtyř hodnot poměřujme současné i budoucí politiky a strany. A zároveň bychom měli vědět, že absolutní svobodu, spravedlnost a bezpečnost nám žádný pozemský vládce nedá, jen se k ní může přibližovat, nebo naopak vzdalovat.

Stanislav Balík, vedoucí Katedry politologie FSS MU