Křesťanství a genderově správné vyjadřování
Komentář týdne publicistky Michaely Freiové reaguje na snahy o jazykové úpravy, které by měly více zdůraznit rovnost mezi muži a ženami. K tématu, které se u nás diskutuje například na úrovni ministerstva školství, chce připojit křesťanský pohled. Komentář týdne na Proglasu vysíláme v sobotu v 7.30 a 18.30, v neděli v 1.30 a v pondělí v 10 hodin, po odvysílání najdete jeho záznam v audioarchivu těchto stránek.
Ministerstvo školství vydalo příručku o genderově správném vyjadřování. Co je to gender? Anglické slovo pro naše české „rod“ dnes naznačuje, že na rozdíl od biologického pohlaví, které je vrozené, existuje něco jako kulturní pohlaví, které je naučené. Tyto naučené rozdíly chtějí feministky odstranit, a tzv. správný jazyk má k tomu být důležitým nástrojem.
Naše média na příručku reagují s veselím. Je to dost pochopitelné, protože – na rozdíl od angličtiny a francouzštiny – patří čeština k jazykům, které mají vedle slov muž a žena ještě obecný výraz člověk. Nemáme tedy, na rozdíl od Angličanů a Francouzů, problém s tím, zda slovo man resp. l´homme v konkrétní situaci označuje muže nebo člověka obecně.
Feministky si přejí, aby se důraz na ženské tvary uplatňoval zejména v pracovní sféře, při označování profesí. To je ovšem proces, který probíhal přirozeně. Ještě na začátku první republiky se lékařky oslovovaly „paní doktore“: s tím, jak jich přibývalo, se postupně uplatnilo oslovení „paní doktorko“. Nyní se žádá, aby se pro název profesí důsledně používaly dvojí tvary: nikoli tedy už umělci, sportovci, studenti – ale umělci a umělkyně, sportovci a sportovkyně, studenti a studentky. Že tím některá sdělení nabobtnají tak, že se stanou nepřehlednými, patrně nevadí.
Nápadné je, že se zdvojování nepožaduje u činností, které mají negativní význam. Nebude se tedy snad říkat sérioví vrazi a vražednice a v tramvajích nebudou viset nápisy pozor na kapesní zloděje a zlodějky.
Otázka ovšem je, co s tím my – katolíci? V našich kostelích se už zavedlo, že se místo slova bratři říká bratři a sestry. Přiznám se, že mi tenhle polopatismus vadí. Jak ale dál? Jistě není naší, katolickou starostí, jestli se přejmenují některé evangelické církve např. na církev českobratrsko sesterskou, jednotu bratrskou a sesterskou. Ale jak bychom měli označovat nekatolické křesťany? Budou to odloučení bratři a sestry?
Problém by byl zejména s Písmem svatým. Skutky apoštolů běžně označují společenství věřících jako bratry, i když víme, že to tohoto společenství patřily i ženy. Měli bychom tedy upravit např. 26. verš 7. kapitoly Skutků na znění: Druhého dne mezi ně zase přišel, právě když se dva z nich rvali; snažil se je smířit, a proto jim řekl: ‚Co to děláte? Jste přece bratři a sestry! Proč ubližujete jeden druhému nebo jedna druhé?‘ 5.v erš 16. kapitoly by pak zněl: A tak se církve upevňovaly ve víře a počet bratří sester rostl každým dnem.
Řadu zásahů by si vysloužily Pavlovy listy. Např. 26. verš 5. kapitoly listu Římanům by musel znít: Makedonští a Achajští se totiž rozhodli vykonat sbírku ve prospěch chudých bratří a sester v Jeruzalémě.
Takových příkladů jsou desítky. Myslím si, že nejrozumnější bude, když nepřijmeme poněkud paranoidní tvrzení feministek, že používání obecných označení poškozuje výlučně ženy. Ve slovanských jazycích je přece zvykem označovat člověka jako duši: hospodářství mělo tolik a tolik duší. A krásný český výraz pro věřícícího člověka – křesťanská duše – je ženského rodu, i když označuje obojí pohlaví. Podobně je to s termínem osoba nebo osobnost. I ty se vztahují také na muže.
Když v postě zpíváme píseň „Křesťanská duše, uvažuj sobě“, pochybujeme snad, milé sestry, o tom, že se tu mluví i o mužích?
Michaela Freiová pro Radio Proglas, vysíláno 30. ledna 2010
