Komentář týdne Romana Vida: Jak (a proč) sčítat věřící
V době, kdy v Česku vrcholí po deseti letech pořádané Sčítání lidu, jsme o Komentář týdne požádali sociologa Masarykovy univerzity v Brně Romana Vida, který se zaměřuje na důvody a metody státu při zjišťování náboženského smýšlení obyvatel. Komentář uslyšíte v sobotu 26. března 2011 v 7.30 a 18.05, reprízy v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
Roman Vido se ve své vědecké práci specializuje na náboženské skupiny. Křesťanské církve apelují na věřící, aby údaj, který se zabývá náboženským vyznáním a je dobrovolnou položkou, vyplnili v souladu se skutečností.
Sčítání lidu představuje velmi cenný zdroj informací. Nejen pro orgány státní správy, ale i pro sociální vědce. Poskytuje totiž data za celou společnost a nemusí se přitom trápit výběrem reprezentativního vzorku. Po roce 1989 se do sčítacích formulářů vrátila otázka po náboženském vyznání, která v ní figurovala naposledy v roce 1950. Stát se nás v ní ptá, zdali jsme věřící a k jaké registrované církvi či náboženské společnosti se hlásíme. Jak je patrné, chce vlastně znát dvě různé věci – naši víru a naši konfesní příslušnost.
Zastavme se nejdříve u druhé z nich. Pomiňme přitom významovou nejasnost výrazu „hlásit se“ a připusťme, že ho stát chápe ve významu „být členem“. Pak se můžeme ptát, k čemu je znalost takové informace státu dobrá. Dojdeme nejspíše k závěru, že v situaci, kdy stát nějakou formou registrované církve a náboženské společnosti podporuje, má právo vědět, jak silnou pozici ve společnosti mají. Potíž ale nastává v případě touhy státu znát povahu naši víry. Důležitými zásadami liberálních demokracií jsou oddělení veřejné a soukromé sféry a garance svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Státu není nic po tom, čemu věříme a jak smýšlíme – za předpokladu, že tím neporušujeme platné právní normy. Zůstává proto tajemstvím, k čemu stát zjištění, zdali „máme víru“, nebo jsme „bez víry,“ potřebuje.
Údaje ze sčítacích formulářů patří mezi vítané zdroje dat také pro sociální vědce. Mohou podle nich posuzovat, jakým směrem se příslušná společnost ubírá a jaké důležité změny v ní probíhají. Pokud jde o náboženskou víru, může jim sčítání lidu napomoct při hledání odpovědi na otázku, v jaké míře je daná společnost sekularizovaná. Ubývající počet lidí „hlásících se k náboženské víře“ berou za doklad postupující sekularizace. Ovšem ani tady se nevyhneme obtížím. Předně je poněkud sporné, co si vlastně občan vyplňující formulář pod slovním spojením „náboženská víra“ představí. Praxe ukazuje, že jím mnohdy rozumí konfesní příslušnost, anebo víru ve smyslu, jak ji vymezují hlavní křesťanské církve. Zaškrtnutí políčka „bez náboženské víry“ nám tak o dotyčném člověku kolikrát řekne jen pramálo.
Sociologové zabývající se náboženstvím upozorňují, že pro současné západní společnosti jsou určující dva trendy: privatizace a individualizace náboženské víry. Pojem „privatizace“ naznačuje, že si čím dál více lidí nechává svou víru „na doma“ a nespojuje ji s příslušností k nějaké konkrétní církvi či náboženské organizaci. Termín „individualizace“ pak odkazuje ke skutečnosti, že si lidé rostoucí měrou svou víru „sestavují“ sami; vybírají si z různých duchovních zdrojů a šijí si ji takříkajíc „sobě na míru“. Za takového stavu je potom krajně obtížné snažit se duchovní život společnosti zachytit nástroji z dob minulých, mezi které patří i formulář sčítání lidu.
Co z toho všeho vyplývá? Státu bych doporučil vzdát se evidování toho, čemu jeho občané věří, a sociálním vědcům poohlédnout se po jiných zdrojích empirických dat pro své analýzy náboženství.
Roman Vido
