Komentář týdne: Přímá demokracie v ústavním pořádku ČR

Přímá demokracie v ústavním pořádku České republiky

Ústava České republiky výslovně institut referenda nezmiňuje, pouze ve svém článku dva odstavci dva uvádí, že ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Toto ustanovení tedy umožňuje, avšak nepřikazuje, přijmout ústavní zákon, který by zakotvil některý z institutů přímé demokracie. V průběhu dvaceti pěti let naší aktuální ústavnosti proběhlo v parlamentu asi třicet pět pokusů o přijetí takto předvídané právní úpravy

Pětadvacet zemí Evropské unie ve svém právním řádu počítá s nějakou formou referenda, pouze tři země jsou výjimkou. Vedle České republiky je to Belgie a Kypr. Ve dvanácti zemích Evropské unie zákon v určitých situacích stanoví povinná referenda – typicky při změně ústavy, přistoupení nebo vystoupení ze státního či nadnárodního celku. Ve čtyřiadvaceti evropských zemích může veřejnost nebo skupina poslanců vyvolat nepovinná (fakultativní) referenda: doporučit parlamentu téma k projednání, navrhnout nebo zrušit zákon. Německo svým občanům neumožňuje iniciovat lidové hlasování v reakci na historickou zkušenost, kdy Hitler pomocí referend obcházel parlamentní instituce. Ve sborníku Přímá demokracie z roku 2016 ústavní soudce Vojtěch Šimíček upozornil na jakýsi boom referend i v zemích, do jejichž ústavního pořádku tradičně referendum nepatřívalo (v Nizozemsku, Řecku, Spojeném království, Irsku, Španělsku) a uvedl, že s nimi je spojeno „riziko populismu a také alibismu, tedy přenesení odpovědnosti za politické rozhodování z konkrétních politických aktérů na bezbřehý lid“.[1]

Podle politologů „referendum ze své podstaty zostřuje politický konflikt. Tam, kde by zastupitelská demokracie skrz vyjednávání a hledání kompromisů dokázala spory otupit, má logika ano/ne, typická pro referendum, opačný efekt. Přímá demokracie spíše posiluje trendy polarizace a radikalizace společnosti. Svou roli může sehrát i to, kdo a s jakými limity formuluje otázku. Výsledek často záleží na jejím znění. Sugestivní detail ve formulaci může hodně napomoci k výsledku, který si navrhovatel přeje. Současná zastupitelská demokracie je výsledek mnohaletého úsilí o vyladění pravidel tak, aby volby byly rovnou soutěží politických stran. Ne vždy se to daří, ale v případě přímé demokracie bychom se ocitli v bodě nula.“[2]

V naší zemí zatím máme zkušenost s jediným celostátním referendem, a to souhlasem se vstupem naší země do Evropské unie. Naopak nejdůležitější referendum, které se nekonalo, bylo to o rozdělení Československa. Byť z dnešního pohledu se rozdělení federace jeví jako dobré a mírové řešení, nelze zapomínat, že Československo v době rozpadu bylo funkční demokratickou federací s ústavním soudem a dalšími právními institucemi.  Byli jsme stranou Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který stanoví, že každý národ má právo na sebeurčení. A to v důsledku znamená, že není možné, aby se dva politici sešli pod stromem a dohodli rozdělení státu; každý československý občan měl ústavní právo být z titulu svého osobního sebeurčení konzultován. Dnes už nelze domýšlet, jak by takové referendum dopadlo. Je docela možné, že by významná část Čechoslováků rozdělení chtěla, ale třeba ne tolik, aby to pro schválení v referendu stačilo, což by tehdejší politiky donutilo lépe spolupracovat při udržení státu.

Přestože ústavní zákon z roku 1991 počítal s referendem v případě rozdělení federace, neuskutečněné lidové hlasování ilustrovalo tehdejší nechuť politiků svěřit hlasování veřejnosti. Podle Vojtěcha Šimíčka „není tedy zřejmě překvapivé, že vládní návrh Ústavy, značně předurčený tehdejší politickou atmosférou (a rovněž nepochybně i značným spěchem při jeho přípravě) s možností referenda vůbec nepočítal. Jen jako určitý kompromis se nakonec do Ústavy dostal text, který do budoucna pro tuto formu demokracie sice otevřel prostor, avšak nijak zavazujícím a velmi rozpačitým způsobem: v podstatě se tato otázka pouze odložila k případnému možnému řešení v budoucnu.“

Základní síla demokracie spočívá v tom, že brání početnější slabé proti méně početným silným. Pokud pak ti slabší cítí, že jim demokracie přináší ochranu a umožňuje jim ovlivňovat věci kolem sebe, demokracie prospívá. Nepečujeme-li dostatečně o vzdělávání nastupující generace o tom, co je podstatou demokracie a v čem tkví její přednosti, a nedbáme-li o kvalitu veřejné debaty v médiích, výsledek tomu pohříchu odpovídá. Na přesvědčení o tom, že lidé jsou si rovní, jsou v zásadě dobří a že se má rozšiřovat jejich právo na rozhodování o věcech veřejných, je postavena důvěra v demokracii. S myšlenkou referenda se však pojí mnoho iluzí. Hlavní problém je v tom, že argumentuje s jakýmsi jednotným „lidem“, který se jeho prostřednictvím vyjadřuje. Dnešní společnost je však velmi individualizovaná a existují v ní skupiny s různými protichůdnými zájmy a hodnotami. Podle politologa Jana Bíby „stoupenci zákona o obecném referendu tvrdí, že posílí přímou demokracii a vtáhnou lidi do rozhodování. To ale není vůbec pravda. Lidé se budou muset rozhodovat v nedostatku informací a budou jen pasivně reagovat na předem připravené otázky. Taková situace naopak povede k posilování autoritářských trendů a personalizace v politickém rozhodování.“ Referendum totiž počítá jen s pasivní a reaktivní rolí lidí. Podstatou rozhodování v referendu by totiž bylo hlavně emocionální spojení s tím, kdo referendum vyvolá. A právě to otevírá dveře demagogům, obcházení klasických demokratických institucí, lžím a manipulovaným mediálním kampaním. Jednoduše se totiž může stát, že lidé v referendu nebudou vědět, jaké vlastně budou důsledky jejich rozhodnutí.

Podle článku Jaroslava Fialy Referendum jako opium demokracie „pokud začneme věřit, že se z referenda stane nástroj pomsty, pak se jím skutečně stane. To, co musíme udělat, je přesný opak. Vrátit všem lidem důstojnost, začít je brát jako rovnoprávné bytosti a dát jim možnost důstojné participace na této společnosti. (...) Začít stírat rozdíly mezi centrem a periferií jak v otázkách ekonomicko-logistických, tak v těch politických. (...) O možnosti zavést obecné referendum se tu hovoří už přes dvacet let. A je selháním tradičních politických stran, že zákon nikdy nedotáhly a že namísto přípravy rozumného a promyšleného návrhu se toto seriózní demokratizační téma nechalo padnout do nebezpečných rukou.“

Při debatě o přímé demokracii nesmíme zapomínat na to, že dostane-li se lidem nějakých nových nástrojů, jako jsou třeba sociální sítě, rychle dostupné nebankovní půjčky či referendum, potřebují nějakou dobu, než se s nimi naučí zacházet a obvykle při tom několikrát pochybí. Zvažme, zda je právě teď ideální doba a místo, abychom riskovali několik takových, možná i fatálních pochybení.

Kateřina Šimáčková pro Radio Proglas

květen 2018

[1] Vojtěch Šimíček (ed.):  Přímá demokracie, Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Mezinárodní politologický ústav, 2016

[2] Jan Bouček: Více přímé demokracie: čeká nás polarizace společnosti a oslabení parlamentu? Dostupné na: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/prima-demokracie-referendum-okamura-hnuti-ano-babis-kscm_1711160800_jab