Komentář týdne Joela Rumla: Kráčíme dobou
"Jak zní pěkně, že doba je daná (...). A když se době zamane, tak nás vrhne do otroctví, nebo třeba do takové špíny, v jejíž produkci jsou naši političtí představitelé dnes přeborníky. (...) Zbožnost, věrné vyznávání Krista a odpovědné nesení jeho díla k druhým pomůže tomu, abychom dávali naší době jiného ducha. (...) Zoufalá písnička o budoucnosti nemůže a nesmí být písničkou nikoho z aktivních křesťanů," uvažuje na Proglasu na sklonku března synodní senior Českobratrské církve evangelické. Naladíte ještě v neděli 29. března v 1.45 a v pondělí 30. března v 15.10, pak kdykoli v audioarchivu.
Při své farářské praxi jsem se po změně režimu setkával s lidmi, kteří se někdy nesměle, jindy s pocitem viny, pozvolna vraceli do církve. Většinou se příliš konkrétně nesnažili cosi dlouze vysvětlovat, dost často znělo: byla to taková doba, ta nás učila žít jinak a ta nás určovala. Víte sami, že úlohou faráře není, aby i nesmělé hledání cesty ke Kristu nějak komplikoval nebo znemožňoval. Přesto právo faráře je přemýšlet o době, kterou tvoří a ve které také žije.
Kráčíme dobou. Jak zní pěkně, že doba je daná, my jsme v ní, ona nás pohltí a my poslušně šlapeme. A když se době zamane, tak nás vrhne do otroctví, nebo třeba do takové špíny, v jejíž produkci jsou naši političtí představitelé dnes přeborníky.
Kráčíme dobou. Jaká vlastně naše doba je?
Je to doba
- určená procesy, které člověka přesahují, zdají se být neovladatelné a neovlivnitelné (globalizace, Internet apod.), zároveň doba, která z mnohých takových procesů čerpá i klady a žije z nich
- mnohokulturní a mnohonáboženská, zároveň však taková, která nepociťuje přílišnou radost z mnohosti
- v níž sílí hlasy i kroky po jednotě, zároveň však se v ní děje silné skupinové nebo kulturní vymezování proti ostatním
- která si uvědomuje svá ohrožení, přitom se trápí otázkou, zda je připravena a schopna činit proti hrozbám dostatečná protiopatření
- v níž se hodnota lidského života povážlivě snižuje, zároveň to však je doba, která neuvěřitelně nákladně lpí na přítomném prožívání
- velkých titulků, krátkých článků, šokujících obrázků, zároveň však doba, která stále ještě nezapomněla, jak mnoho pro ni znamená věrohodné slovo
- v níž roste tzv. ´šedá zóna vyznání´, tj. lidé, kteří se nehlásí k žádnému vyznání ani náboženství, zároveň roste počet lidí lhostejných a naprosto vyčerpaných
- krize hodnot a zároveň stesku po řádu
- problémů s dětmi, jejich výchovou a dětským násilím, i když právě děti většinou vyrůstají zahrnuty nebývalým luxusem a vším, čeho se jim zamane a co děti předtím nikdy neměly
- která chce být svobodná, přitom však svobodu ani uchopit ani naplnit
- v níž odpovědnost leží na lidech, volajících po stále jednodušším způsobu života, a to přesto, že vědí, jak ´nesnesitelná je lehkost bytí´
- která odmítá autority, ač je jí stýská po vzorech a převzatelných a dobrých modelech chování a jednání
Je to doba rozpolcená, nejednotná a doba, které se stýská po tom, co není. Rozpolcená je proto, že rozpolceni jsou ti, kdo ji vytváří. Doba vlastně za nic nemůže. Správně je to tak, že kráčíme časem a pozvolna vytváříme dobu tím, co do ní vložíme, o co dobrého ze sebe sama ji dokážeme obohatit. To se děje právě tehdy, když chceme obohacovat ty druhé kolem sebe. Musíme to dělat aktivněji, nesmíme mlčet, protože je nás na to daleko víc, než je těch otrávených, znechucených nebo malodušných.
Ale nesmíme stát stranou. Proto se na vás všechny obracím – vezměme svou dobu vážně, pevně do ruky, silně do svých modliteb a uvědomme si, co všechno jí díky pověření Ježíšem Kristem můžeme dát. Je toho mnoho, zvlášť tehdy, když budeme zbožní a smělí. Zbožnost, věrné vyznávání Krista a odpovědné nesení jeho díla k druhým pomůže tomu, abychom dávali naší době jiného ducha. Ona to potřebuje, pozvolna přichází na hranici svých možností. Zoufalá písnička o budoucnosti nemůže být a nesmí být písničkou nikoho z aktivních křesťanů.
Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické
