Komentář týdne: Biskup Hučko o Pochodu pro život

Člověk nemůže být redukován jen na nějakou společenskou bytost, kde musí všechno dát do společného, a pak zahynout, zmizet (jako je tomu v totalitních ideologiích); a ani nemůže být redukován na individualistu, kterého nezajímá, kam jde společnost, jaký osud postihne další generace (jako je tomu často na převážně liberálním, individuálním Západě); a bude se usilovat jen užívat si života, moci, peněz, rozkoše a pak „po mně potopa“?

Člověk je ve skutečnosti, tak jej vidí křesťanství, současně společenskou i individuální bytostí. To je jeho základní charakteristika, jak ji chápe Zjevení, Bible a Katolická církev. Na to musíme brát ohled, když se mluví o životě jako takovém a speciálně o životě lidském a jak se to odráží v našich každodenních mezilidských vztazích.

 
I v dnešní době, která se honosí svými obrovskými technologickými vymoženostmi, ještě před několika lety nemyslitelnými, si musíme přiznat, že život je pro nás takovým stejným – když ne ještě větším – tajemstvím, než byl předtím. V jeho odhalení jsme v podstatě nepostoupili ani o krůček, i když se někdy publikují bombastické zprávy, které velmi rychle splasknou. Vytvářejí dojem: už to bude, už to bude… a zase není nic. Protože zjišťujeme – musíme si to přiznat – že čím jdeme blíž, tím je to větší tajemství.

Ježíš říká, že přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti (srov. Jan 10,10). A nejde tady jen o život duchovní, ale i fyzický. Člověk byl stvořen k tomu, aby se rozmnožoval. Bůh řekl: „Buďte plodní, rozmnožujte se, naplňte zemi a podrobte si ji“ (Gen 1,28). A tento příkaz byl vůdčí nití všech pozitivních civilizací. A jen díky většímu počtu lidí se mohla vyvíjet civilizace, docházet k rozmanitým objevům a technickým vynálezům. 

Život se má vidět v celé své šíři, máme obdivovat jeho krásu, účelnost, poukazovat na jeho tvůrce, na jeho komplexnost, složitost… A život, to není „nějaký život, něčí život“, ale je to i náš, můj život. Když mluvím o životě, není to jen něco objektivního, ale i subjektivního, vlastního. A největší chybou dneška je zvěcnění života, zvěcnění jeho duchovního rozměru, jeho negace, oddělení vlastního života od života jiných lidí, co pak dokáže vést až k negaci počatého života ve vlastním lůně. Popíráním duchovního rozměru života člověk zabíjí sám sebe, v sobě zabíjí to nejcennější… a když zabije sebe, nejednou lehce padají i zábrany zabíjet druhé.

Lidský život není nějaká selanka, ale je to stálé překonávání se, stálý boj, stálé směřování proti proudu. Není vhodné zužovat svůj boj jen proti něčemu, ale za něco. My – tedy lidé, kteří ještě vyznávají duchovní hodnoty – se nemáme jen bránit, ale i „útočit“, předkládat pozitivní návrhy pro budoucnost lidstva, které ztratilo svou dlouhodobější perspektivu, poukazovat na důsledky, které nás zastihnou, když se budeme dál tak nezodpovědně chovat jako dosud. V evangeliu se Ježíš nikdy nebránil, nevyvracel argumenty jiných, ale dával argumenty k promýšlení, přijetí, nebo k odmítnutí. On byl aktivní, on zval k tomu, aby ho následovali. Neomlouval se za falešná nařčení, ani si jich moc nevšímal. Šel si za svým. A my ho v tomto máme následovat.

Můžeme tady v souvislosti s tímto pochodem za život parafrázovat Ježíšův výrok: „Když budeme mlčet, bude (namísto nás) křičet kamení“ (srov. Lk 19,40).

Pastýř má specifický úkol vést stádo na pastviny. Ale když je dovedeno na pastviny, tam už má přebírat vlastní odpovědnost. My nejsme a nemáme být davem, ale vědomými spolupracovníky pastýřů. To, co pastýř řekne, bereme za své, usilujeme se pochopit a vykonat svou část. Jsme současně poslušní i nezávislí. Poslušní v tom, co se nám prostřednictvím biskupů a kněží předkládá jako Boží nauka (není to nauka daného kněze nebo biskupa…), a nezávislí v tom, že dál aktivně rozvíjíme a uskutečňujeme toto učení. Nejsme jen ti, již udělají, co se jim nakáže, ale rozvíjíme a klademe na sebe i vyšší nároky, jdeme dál. Protože to konáme ne proto, že nám to někdo přikázal, ale z lásky, a láska je vynalézavá, tvořivá, schopna oběti… A jen to má smysl. Proto pochod za život není proti někomu, ale za něco. V první řadě nejde o protest proti potratům, ale o oslavu života a jeho nekonečné hodnoty, v jejímž rámci potrat nemá místo, je nemyslitelný. Nemá smysl jen něco nekonat, ale je třeba něco konat pozitivně. Musíme umožnit pochopit, že tam, kde se začne vkrádat do tzv. lidských práv převlečený egoismus, začínají se rodiny rozpadat, děti trpí, rozmnožují se potraty…

Máme zkušenost, že to, co bylo řečeno včera (jen řečeno), většinou druhý den je už zapomenuto. Když je to jen vytištěno, řečeno… je překryto něčím dalším, nějakým dalším slovem… Ale skutek zůstává aktuální navždycky… každý skutek, každá oběť z lásky. Nikdo snad o ní ani neví, ale ona působí a bude působit navěky. Usilujme proto vědomě nejen o slova, ale i o skutky, skutky lásky; a jedním z těchto skutků může být i nadcházející pochod chápaný jako aktivita pro život.