Komentář Tomáše Petráčka - Konec 2. světové války

Komentář Tomáše Petráčka - Konec 2. světové války
9. května 2020 Komentář týdne Autor: Jana Kuklová

Výročí konce 2. světové války si na Proglasu připomínáme i v Komentáři týdne. Teolog a církevní historik P. Tomáš Petráček se v něm zamýšlí nad tím, jaký význam má pro společnost uzdravování historické paměti.

Historie a historici dnes zdaleka nehýbou veřejností jako v 19. a ještě 20. století. Proto by se mohlo zdát, že konec druhé světové války je událost skoro „pravěká“. Skončila přece před 75 lety, postupně odcházejí poslední pamětníci a svět se od té doby radikálně proměnil. 

A přece intenzivně zažíváme, že dějiny nikdy úplně nemizí, že se nečekaně vynořují a rozčísnou společnost, jakkoli můžeme diskutovat o tom, jak velké části společnosti se tyto spory skutečně dotýkají. Nejprve jsme byli svědky odstranění sochy sovětského maršála Koněva. Vzápětí následovalo postavení pomníku padlým příslušníkům oddílů tzv. vlasovců, tedy ruských vojáků, kteří padli do zajetí a poté bojovali na straně německé třetí říše proti bolševické rudé armádě, aby se však na konci války nacistům postavili a výrazně pomohli zachránit Prahu před zničením. Obojí zaujalo v médiích výrazný prostor.

Ještě pro moji generaci, která se marně brání potupnému označení Husákovy děti (budou taky Klausovy nebo Zemanovy děti?), byla druhá světová válka určující historická událost. Každý týden běžela v televizi spousta válečných filmů a dokumentárních seriálů, které nám připomínaly, jak strašní byli (a jsou) Němci a že před jejich krutou odplatou, tzv. revanšismem, nás chrání pouze bratrské spojenectví se Sovětským svazem. Byla to právě tato válka, která do značné míry rozhodla o nasměrování poválečného Československa do komunistického chomoutu. Pro nás, jejichž výchovu často vyztužovali babičky a dědečkové, kteří prošli nuceným nasazením v Německu a zažili hlad a nouzi, bylo samozřejmé dojídat všechno jídlo na talíři, s ničím neplýtvat, nosit záplatované šaty po rodičích, šetřit peníze, protože jeden nikdy neví, co přijde. Jako asi poněkud přecitlivělé dítě jsem byl všemi těmi filmy, besedami a výjezdy na místa nacistického teroru natolik traumatizován, že jsem se celé dětství mentálně připravoval na kruté výslechy nějakého budoucího Gestapa, kdy nesmím za žádnou cenu prozradit své druhy v odboji, a trénoval jsem snášení bolesti. 

Zmatky okolo obou pomníků nám důrazně připomněly, jak důležitá je poctivě zvládnutá historická reflexe pro zdravou paměť, a tedy i rozvoj a život národa a společnosti. Právě s druhou světovou válkou souvisí jedny z nejproblematičtějších momentů českých dějin. Naléhavě se kladou tyto otázky:

Selhala zahraniční politika meziválečného Československa, která nás zanechala osamocené bez spojenců tváří v tvář nacistickému Německu? Je pravda, že za války Češi kolaborovali více než jiné národy, a pokud ne, jak tento mýtus vznikl a proč se udržuje?

Během války se skvěle osvědčila velká většina českého katolického duchovenstva, stovky jich skončily v koncentračních táborech, mnozí kněží zahynuli. Ale podobně se skvěle zachovalo i mnoho sudetoněmeckých duchovních. Proč na ně dnes tak málo myslíme a žijeme z jejich odkazu? Kvůli komunistickému teroru se potenciál obnoveného sepětí mezi katolickou církví a československou společnosti nemohl rozvinout, ale i tady se skrývá potenciál pro současné přemýšlení o roli církve a křesťanství v dnešním světě.

Velmi zneklidňující otázky se týkají násilí na sudetoněmeckém obyvatelstvu po konci války. Nejde přitom jen o excesy divokého odsunu, které často plynuly z vojensky zbytečných masakrů českého civilního obyvatelstva v posledních měsících a týdnech války. Jak to, že jsme se tak snadno smířili s myšlenkou odsunu jedné třetiny obyvatel českých zemí? Jistě se to dá historicky pochopit, vysvětlit, omluvit, ale pojďme se o tom bavit ještě otevřeněji než dosud. 

Jak za války, tak po ní vzniklo v naší zemi mnoho masových i individuálních hrobů obětí válečného násilí, obětí rasové, etnické a ideologické nenávisti. Nejsou označeny, nejsou vzpomenuty, nejsou odčiněny ani pojmenovány. Není tolik násilí a skryté i otevřené agrese u nás dáno také tímto vytěsňováním? Nejsou to jakási ložiska nepojmenovaného zla, které se šíří a dodnes otravuje organismus české společnosti? 

Jako člověk, který doslova vyrostl mezi památníky a náhrobky války 1866, do velké míry nesmyslného a krutého konfliktu vrcholícího krvavou bitvou u Hradce Králové, jsem nemohl nevnímat určitý pokoj a smíření na místě bitvy a v širokém okolí. Proč? Asi i proto, že jsou tam pomníky, náhrobky, sloužily se zde bohoslužby, věci byly pojmenovány, sám císař přijel na bojiště kajícně se poklonit zemřelým, daroval mešní kalich místnímu kostelu. I díky tomu se na bývalém bojišti každý rok scházejí potomci bývalých nepřátel z celé střední Evropy bez hořkosti a hrají si na onu bitvu, protože tahle rána je už uzdravena. 

Proč se český národ po roce 1945 tak ochotně smířil s velkou mírou nesvobody, srovnáme-li to s první republikou? Proč se demokratické politické strany účelově a cynicky spojily s komunisty, aby zničily agrárníky a další politickou konkurenci? A mohli bychom pokračovat. 

Zbývá mnoho úkolů pro profesionální historiky, myslitele, umělce, veřejné činitele a celou naši společnost. Čím dříve a čím poctivěji se do nich pustíme, tím méně toxinů bude z nehojených a mokvajících ran naší minulostí zamořovat naši současnost i budoucnost. Přitom jen pravda, úsilí o pravdivé historické poznání, o pravdivou reflexi naší minulosti, nás osvobodí!

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony