Komentář T. Halíka: Vzedmutí občanské nelhostejnosti

Vzedmutí občanské nelhostejnosti  

Světový tisk přináší zprávy o demonstracích v Praze i desítkách českých a moravských měst, největších od roku 1989. Počet účastníků stále roste - už nestačí ani rozlehlé Václavské náměstí;  příští demonstrace je svolána na nedělní odpoledne na letenskou pláň. Právě tam se před 30 lety konala vrcholná manifestace listopadových událostí; právě při ní zřejmě komunistická moc – ale i velká část společnosti - pochopila, že doba vlády jedné strany navždy skončila.

Ta manifestace tenkrát následovala bezprostředně po děkovné bohoslužbě za svatořečení Anežky České, při níž zazněla památná slova kardinála Tomáška: V této rozhodující chvíli stojím já i celá katolická církev na straně národa!

Ptejme se: Kde stojí dnes křesťané a představitelé církví v současném společenském konfliktu – a je vůbec možné dění před 30 lety a dnes nějak srovnávat?

Vždycky je ošidné srovnávat dějinné události. Každá se odehrává za jiných okolností, má jiné bezprostřední příčiny i společenský kontext, jiné aktéry. Moc Gustáva Husáka stála na policejním režimu, a bodácích ruské okupační armády. Moc Andreje Babiše se opírá o výsledky svobodných demokratických voleb v naší zemi.

Avšak ani volební vítězství nedává politikovi oprávnění k čemukoliv. I on musí respektovat domácí i mezinárodní právo a nakládat transparentně se svěřeným majetkem. Je opravdu vhození volebního lístku do urny jednou za několik let jediným legitimním podílem nás občanů na vládě a státní moci, jak nám to stále sugeruje Miloš Zeman a další politici? Nikoliv: jsou chvíle, kdy občané mají právo a někdy i mravní povinnost vyjádřit své názory i jinými způsoby, které jim umožnuje a garantuje svobodný a demokratický stát. Taková chvíle nyní nastala.

Demokracie, která není spojena s duchovní kulturou rozlišování hodnot, je velmi zranitelná. I nacismus v Německu a komunismus u nás přišly k moci skrze demokratické volby, hlasy většiny. Stačí, aby populisté svými hesly překřičeli kritické hlasy střízlivého rozumu.

Magnetem pro voličské hlasy je dnes nepřiznaná touha mnoha lidí, být také takoví, jako bezskrupulózní magnáti: zbavit se všech zábran svědomí a vzlétnout do světa bohatství, moci a luxusu, který každý večer adorují v televizních seriálech. Známe to z evangelia o pokušeních na poušti: „Všechno ti dám…“

 Má to však jeden háček: nezřízená touha po bohatství a moci má sebezáhubný charakter. Kdo nezná hranici, kdy už má dost, kdo nepatří mezi ty, kteří „na svém přestati umí“, začne dělat chyby a dostane se na šikmou plochu, která dřív nebo později vede k jeho pádu.

Ale něco významného se u nás nyní stalo, když se začala se plnit nejen pražská náměstí, ale i náměstí menších měst a obcí, kde jsou lidé pod drobnohledem místních mocipánů, navíc leckdy spojených s Babišovými podniky: lidé se přestali bát. Ukázalo se, že onen příkop, který zejména prohluboval Miloš Zeman, když soustavně štval venkov proti městu a všechny proti Praze a Brnu, je už překlenut: občané pocítili vzájemnou solidaritu a společnou odpovědnost. Ukázali svou hrdost, svou důstojnost svobodných občanů.

Ale ještě jeden aspekt současné vlny občanské nelhostejnosti bychom neměli přehlédnout. Je to nápadně silná aktivní přítomnost věřících křesťanů – jak ve vedení iniciativ, jako je Milion chvilek pro demokracii, tak mezi řečníky a účastníky demonstrací nejen v Praze, ale i v řadě dalších měst a obcí. Je pozoruhodné, že česká sekulární společnost s mnoha předsudky vůči církvím velmi pozitivně přijímá duchovní, kteří na těchto demonstracích promlouvají. Vyjadřují solidaritu s občany, podobnou té, kterou kdysi vyslovil kardinál Tomášek. Představují tvář církve, v níž duchovní nechtějí hrát trapnou roli ozdobných ornamentů při vojenských přehlídkách, státních recepcích, svěceních praporů, tunelů či obchodních domů, nýbrž dovedou se odvážně chopit kriticko-prorocké role a pravdivě veřejně nazývat zlo zlem a dobro dobrem.

Jsem přesvědčen, že v jedné věci se přese všechny velké rozdíly demonstrace roku 1989 a 2019 navzájem podobají – nejde o stranicko-politický mocenský zápas, nýbrž o projev mravní odpovědnosti – touhy po spravedlnosti, bez níž – jak napsal sv. Augustin – by státy byly jen velkým lotrovstvím.

Tomáš Halík (psáno pro Radio Proglas, červen 2019)