Komentář Pavla Jajtnera - 17. listopad 2011

17. listopad 2011

Když jsem dospíval, těžko jsem chápal, že moji rodiče stále vzpomínají na válku, která skončila v roce 1945, dva roky před mým narozením. Sám jsem nezažil nic z onoho dramatu, které tak poznamenalo generaci přede mnou. Poctivě řečeno, vyprávění mých rodičů mělo přece jen svou cenu: přispělo značně k tomu, že jejich životy a všechno, co pamatovali,  pro mě nejsou jen vzdálenou a abstraktní historií, ale jsou daleko autentičtější než události minulých dob, o kterých se dovídáme pouze z literatury.

V totalitní epoše bil do očí především rozdíl mezi tím, jak se chovali vojáci „osvoboditelé“ v čítankách, a jak ve skutečnosti, kterou na svou kůži zažili také moji rodiče. To nám nyní snad nehrozí a události Listopadu 1989 můžeme sledovat v cenných dobových filmových dokumentech i vzpomínkách pamětníků. Historii dnes snad už nikdo nefalšuje. Ale znamená to, že tak je lepší učitelkou života než byla ona zfalšovaná?

Dnes vzpomínám na rok 1989 a vše, co následovalo. Jednomu z našich synů je 21 let. Myslím na to, jak pro jeho generaci, která přišla na svět v devadesátých letech, může být toto téma odtažité. Jak jsme my,  pamětníci,  možná až protivní s tím neustálým vzpomínáním. Jaký smysl má také stále se k těmto událostem vracet?

Soudím, že je to přes všechny možné výhrady nezbytné: Totalita drtivě zasáhla do života mé generace a ovlivnila národní mentalitu. Tatínka komunisté zavřeli. Maminka těžce onemocněla. Já, ani můj bratr jsme nesměli studovat. Příchod svobody byl proto nejmocnější událostí nejen mého života, ale celé mé generace. Proto jsme do něj vkládali takové naděje. Proto jsme si slibovali, že se už nic z toho, co jsme prožili, nesmí opakovat. O to větší je všeobecné zklamání z toho, co se za uplynulých 22 let s naší svobodou stalo. V jistém směru žijeme ve větším a potupnějším otroctví, než bylo ono totalitní. Nechci opakovat to, nad čím jsem se zamýšlel v uplynulých letech. Ale snad stojí za to, zamyslet se dnes alespoň nad tím, jak důležité je historii znát a jak ještě důležitější je umět se z ní poučit.

Kdybychom se uměli z historie poučit, byli bychom určitě dál než jsme dnes. Ale to – bohužel - neumíme. Vždyť například jen přesuny majetku, ke kterým došlo i všechno, co s nimi bylo spojeno, se v této českomoravské dolině odehrály už po Bílé hoře: zkonfiskované statky kupovali za znehodnocenou minci tehdejší spekulanti, kteří včas převlékli kabáty. Podobně se stalo s majetkem, který se privatizoval po pádu komunismu. Užitek měli nemnozí. Zato všichni ostatní zaplatili nepředstavitelnou daň: skvělý český průmysl v podstatě zanikl. Ve Zlíně se už nevyrábí ani jediná bota. Kde jsou skvělé české motocykly, tryskové stavy, vodní turbíny, obráběcí stroje? Kde je české sklo a porcelán? Připočteme-li vytunelované banky a marně vynaložené dotace krachujících podniků, jde o bilionové ztráty. V tomto směru naše současnost tragiku pobělohorského období dokonce překonala.

Jako před třemi staletími ti, kdo včas přešli na druhou stranu a chopili se moci, i dnes v naší společnosti udávají tón zelináři včerejška. Proč? Ignorovali jsme tichý hlas učitelky života a museli tudíž vše prožívat znova. Kde je odhodlání mé generace z roku 1989, že nic z toho zlého se nesmí neopakovat?

Když porovnám stav dnešního vysokoškolského vzdělání s časy, kdy jsem směl v letech těsně před a těsně po závanu svobody roku 1968 dokončit svá studia na technice, nevychází to pro dnešek dobře. Přesto, že tehdy byla totalita, zatímco dnes máme svobodu. Kvalita klesla. Víme proč, ale zatím nikdo nedokázal prosadit změny k lepšímu.

Ze všech stran přicházejí špatné zprávy. Krize už není anomálií, která přijde jen zřídkakdy. Krize je dnes trvalý stav. Místo toho, abychom v časech hojnosti dělali zásoby a připravovali se na léta hubená, dělali jsme dluhy. Jako by už nikdo neznal dvě a půl tisíciletí starý biblický příběh o Josefovi. Co víc? Dlužník je za nesplácení dluhů odměněn. To je povzbuzení pro všechny dlužníky, aby své dluhy neplatili. Co společného to má s moudrostí? Politici dneška jsou stejně zbabělí jako ti, kdo do nekonečna ustupovali diktátorům. Místo, aby uhasili jiskry, museli čelit katastrofálním požárům, nezřídka válečným.

Proč nezvolíme za zákonodárce ty, kdo učiní přítrž nenasytnosti a doslova lupičským praktikám bank? Cožpak je tak těžké stanovit zákonem minimální výši úroku pro ty, kdo bankám půjčují a maximální výši úroku, pro úvěry, ze kterých banky žijí? Proč nezvolíme za zákonodárce ty, kdo vrátí důstojnost úplné rodině, nedotknutelnost lidskému životu, úctu  stáří…? Proč nezvolíme za zákonodárce ty, kdo budou sloužit také nám a ne pouze sobě? Musíme čekat, až bude ještě hůře, až jedinou naší nadějí se stane katastrofa[1]?

Rád bych ukázal na nějaké světlo v temnotě. Je to věru daleká cesta a začasté marné volání. Ale chci být optimistou i dnes. Vyzývám proto nás všechny: Buďme skutečnými občany! Buďme svéprávní a zralí ve svých názorech a odpovědnosti vůči sobě, přírodě a příštím generacím. Naučme se historii znát a poučit se z ní! Nepohrdejme lidmi, kteří prožili pravdivě své životní příběhy! Užívejme zdravý rozum! Nenechme si všechno líbit! Změňme své smýšlení! Čtěme Bibli, protože „tam všechno je“, jak před sedmdesáti a více lety zpívali na Ježkův nápěv Voskovec s Werichem.

Pavel Jajtner, Losí grunt, 13. listopadu 2011, D.G.

[1] Václav Bělohradský: „Jestliže lidstvo dospěje do stavu naprosté neschopnosti změny ve smýšlení, pak jeho jedinou nadějí je katastrofa.“ Volně cituji z TV vystoupení v říjnu 2011.