Komentář P. Milana Badala: Církev a majetek

Církev a majetek
 
            Letité přetřásání otázky, zda církvi vrátit či nevrátit zabavený majetek, je jakýmsi evergreenem naší politické scény. Názory se, pochopitelně, různí: od jasných vyjádření ve stylu „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, až po názor, že církev k majetku přišla nemorálním způsobem a ve skutečnosti jej stejně nevlastnila a tedy není důvodu, proč něco vracet.
            Sleduji-li diskuse občanů na internetu, nestačím se divit. Populismus, závist, dokonce nenávist – to vše postrádající logiku nejzákladnější. Léta prožitá v socialismu vydávají své nehezké plody. Zvykli jsme si sice, že jako řádní a slušní občané  druhému člověku nesmíme nic ukrást. Ale přinést si domů z práce nějakou tu součástku, materiál či výpěstek, to bylo samozřejmým přilepšením. V podobném duchu se dnes často nese postoj k majetkoprávnímu vyrovnání s církvemi. Ty pro mnohé, dokonce paradoxně i pro některé křesťany, představují organizace reprezentované preláty s nadváhou, skrz na skrz málo užitečné. Marno darmo poukazovat na církevní školy, hospice, nemocnice, charity, zbytečné upozorňovat, že církev tvoří všichni věřící. Zase jako kdysi je svět rozdělen i zde na „my“ a „oni“. Jsem sice věřící, ale o církvi mluvím jako o „té církvi“ a o jejích přestavitelích jako o „nich“, těch, kteří jsou mi vzdálení.
            Člověk by se tedy vlastně ani neměl divit, když stále více lidí tvrdí, že ekonomická situace státu je špatná a že se s vracením má počkat, že církev v duchu ideálu chudoby se má majetku vzdát a podobně. Kdyby mi soused něco ukradl, byl odsouzen a soudce by tvrdil, že se sice provinil, nicméně už všechno propil a projedl a je v tíživé osobní situaci, takže mi nemusí nic vracet a já mu to mám křesťansky ponechat, asi bych pro pana soudce sháněl svěrací kazajku. Když totéž tvrdí celé politické strany, říká se tomu realistický postoj a program.
            Je docela komické, že tentokrát to nejsou církve, které tak zvaně „tlačí na pilu“. Města a obce, i stát jsou v úzkých. Bývalý církevní majetek je zablokován a mnohdy brání tato skutečnost dalšímu rozvoji obcí. Podle našich zákonů se schyluje k situaci, kdy od státu budou chtít příspěvky i nová náboženská společenství, která dosud žádné finanční obnosy nepobírala. Ponechat vše při starém znamená neúnosné komplikace a zvýšené náklady.
            Co je naopak výborné je skutečnost, že všechny dosavadní církve a federace židovských náboženských obcí se domluvily na jakémsi projektu solidarity. Z navráceného majetku a finančního odškodnění totiž dostanou na provoz značný díl i ty církve, které historicky o žádný nepřišly. Kdybychom se pohybovali v oblasti podnikání, dalo by se s nadsázkou říci, že katolická církev přispěje finančně své konkurenci, nebo že daruje peníze jiným sportovním klubům, přestože s nimi trochu soutěží. Jsem hrdý na svou církev, že dokázala velkoryse překročit toto úzké pojetí a jednat v duchu nápisu na jedné pražské synagóze, kde je vytesáno: „Copak nemáme jediného Boha?“  Docela bych si přál, aby to pro naši společnost byl signál, že se dá uvažovat jinak. A že tím církve neříkají nic jiného, než že navrácený majetek je prostředkem ke službě a my jen jeho správci.

P. Milan Badal

pro Radio Proglas, leden 2012