Komentář: Navrácení majetku brání obavy z církví

Je až s podivem, jakou trvanlivost má téma tak zvaných restitucí, které jsou ovšem jen částečnou nápravou křivd, které církve za komunistického režimu utrpěly. Vytýkají-li nám Haló noviny, že církve žijí jen restitucemi, podstatně se mýlí. Nejsme to my, kdo toto téma znovu a znovu omílají. Nejde o nic jiného, než o populistické využívání tématu závisti, které neustále nastoluje levice.

S věcnými argumenty už to nemá nic společného. Z původního tvrzení,že co bylo ukradeno, má se vrátit, jsme se dostali do roviny neustálého vysvětlování, že církve se ve skutečnosti víc jak třetiny majetku vzdaly ve prospěch jednotlivců či měst a obcí  a  vzdaly se i náhrad toho, co by z majetku za 50 let mohly mít při dobrém hospodaření. Ale kdo nechce slyšet, neslyší a tváří se, že církve nabudou obrovský majetek. Soudruh Zaorálek, doktor marxistické filozofie, nám klade otázku, co si s takovým majetkem počneme. Levice chce, aby se církve zavázaly, že jej použijí pro charitativní projekty a nikoliv pro podnikání.

Když odborářský boss na otázky po průhledném a přehledném hospodaření odpověděl, že to tak nějak komunikují směrem ke členské základně a že zvenčí do toho nikomu nic není,mohli bychom podobně odpovědět soudruhu Zaorálkovi. Namísto toho církve vstřícně a laskavě vysvětlují a tvrdí, že si žádný z biskupů nekoupí tryskáč, ani bentley, že církev stejně vše používá k chodu svých organizací a k charitě. Jenže církve tu nejsou jen kvůli charitě. To je zkreslené vidění těch, kdo nevěří. Charita a dobré skutky jsou přirozeným projevem života církví. Ale jejich posláním je uctívat Boha a hlásat zvěst o Božím království, vést lidi k životu podle Desatera, povzbuzovat je, aby se snažili žít skutečnou lásku k bližním. Jedním z jejích projevů je i charita, ale opravdu jen jedním   z nich. Působení církví nelze omezit jen na charitu.

Když opakovaně říkáme, že takzvané restituce nemohou ohrozit chod státu, státní rozpočet či důchody, uvádíme, že se ročně jedná o jednu a půl tisíciny státního rozpočtu. Tedy o dálnici v délce jednoho a půl kilometru, nebo chod českého parlamentu, či Národního divadla. Řeči o tom, že církve musí z finančních náhrad slevit, jsou směšné. Vždyť tyto náhrady jsou jen o málo větší, než částka, kterou dnes stát ze zákona na chod církví vynakládá a během několika let bude stát od jakýchkoliv těchto investic osvobozen. Měl by tedy dohodu o zákonu považovat za výhru. A všichni daňoví poplatníci také, protože z jejich daní už církve nebudou placeny.

Dnes obsluha státního dluhu, tedy placení úroků ze zadluženého státu činí 60 miliard ročně. Do této situace nás přivedla řada vlád, jeden z největších příspěvků k zadlužení učinila vláda, v níž byl pan Sobotka ministrem financí. Je tedy slušné vyčítat církvím finanční restituce v roční částce 1, 79 miliardy a zapomínat na 60 miliard, které musíme my všichni dávat ročně ne na splácení zadlužení, ale jen na úroky?

Chce-li nás pan Sobotka poučovat slovy papeže Františka a Ježíše Krista   o chudobě, jako křesťan a katolík může jít příkladem. Sociální cítění jeho soudruhů jistě povede k tomu, aby restituovaný lidový dům za stovky milionů proměnili v ubytovnu pro bezdomovce, či hospic. Také osobní příklad poslance, který si mnohamilionový byt pořídil za poslanecké náhrady,by se hodil. Jistě je nějaká rodina ve skutečné nouzi, která se za tyto peníze z našich daní neoprávněně užité k osobnímu obohacení ráda v tomto bytě ubytuje.

Nemohu si pomoci, ale když tak zvažuji a znovu opakuji všechna fakta, vychází mi prostá rovnice: vůbec  se nejedná o peníze, jejich částku a restituce. Každý, kdo umí počítat, musí vědět, že tím se státní rozpočet nezachrání. Jde ve skutečnosti o obavy z církví. Ony by totiž mohly být po pár letech zcela nezávislé, samostatné. Mohly by začít kritizovat stávající vlády, jejich asociální politiku, jakkoli se prohlašují za sociálně citlivé. Nejde tedy ani tak o peníze, jako o svobodu a samostatnost církví.

Bohužel i několik osobností z církví se z kdovíjakých důvodů připojilo ke kritice zákona  a majetkovém vyrovnání. Prý se církve chovají jako firmy a zapomínají na své skutečné poslání. Nikoliv, církve navazují na tradici, kdy kláštery byly vzorem novinek   v zemědělském hospodaření, z výnosů majetků se zřizovaly sirotčince, nemocnice, školy. Církve nechtějí podnikat pro zisk, pro své obohacení, ale aby tyto prostředky nebyly jednorázově projedeny, ale přinášely užitek dalším generacím. Pevně věřím, že to mnozí z nás časem dovedou ocenit.

Milan Badal