Komentář Marie Kolářové: Novoroční předsevzetí

Před necelými dvěma týdny jsme přivítali nový rok. Někteří z nás s novoročním předsevzetím. A jak jsme na tom dnes? Není to až přílišná provokace ptát se takto po pár dnech? Často z vlastní zkušenosti víme, že jejich životnost mnohdy nepřekročí rámec několika dní. Záleží na jejich náročnosti a našem odhadu vlastních možností. Pomíjivost předsevzetí není důvodem  k ušklíbnutí, stejně jako by se neměla stát modlou. 

V novoročním předsevzetí se odráží reflexe dosavadního života. Přejeme si něco začít, změnit, nebo přestat s nějakým zlozvykem. Věnovat čas, pozornost, těm, na které zapomínáme. Zadívat se do budoucnosti, před sebe a kolem sebe. Chceme něco podnikat se svěřenými hřivnami, a ne je zakopávat. Proto jim můžeme fandit, ať už si je dáváme sami nebo někdo z našeho okolí.

Životnost některých předsevzetí je vskutku jepičí. Přesto mohou mít smysl. Už jen proto, aby nám ukázala, jak limitované jsou naše síly. Předsevzetí nastavují zrcadlo naší slabosti a křehkosti, s jakou podléháme různým pokušením. I toto poznání může být přínosem, pokud nám pomůže vidět se opět o něco víc v reálném světle. Jen by nás nemělo vést k rezignaci. Kdo někdy stoupal v prudkém svahu, zvláště pokud tam bylo plno drobného kamení, nebo přímo v suťovém poli, ví přesně, co znamená dva kroky dopředu, jeden vzad. A také ví, proč se takto trmácí. Chce se dostat nahoru a vidět tu nádheru hor. A přitom si je vědom, že se mohou přihnat těžké mraky, vichr a bouře, a k záchraně člověku nezbývá než, co nejrychleji sestoupit do nižších poloh.

Náš život také připomíná výstupy a klesání. Nejdůležitější na něm je cesta, ne pády. Když upadneme, můžeme povstat, dokonce se může objevit někdo, kdo podá pomocnou ruku, aby se lépe vstávalo. Stejně jako ono vzpomínané horské stoupání přitahující příslibem pohledu na nádherné scenérie. Má však smysl, i když jich pro tentokrát dopřáno není. Ve stoupání poznáme svoji sílu i slabost. Někdy jdeme lehkým krokem, jindy si sáhneme hluboko. Stoupáme s nadějí na výhledy, ale největší odměnou ve výsledku může být poznání sebe sama, svých možností a omezení. V horách se nikdy neobejdeme bez respektu k dílu Stvořitele. Musíme počítat s náhlými a rychlými změnami počasí, ve vyšších polohách pak i s problémy s dýcháním nebo výškovou nemocí. 

Můžete také patřit k těm, kdo považují novoroční předsevzetí za povrchní záležitost, za berličku, která nefunguje. Přiznám se, že ani já sama si žádná předsevzetí nedávám. Zdůvodňuji to pro odlehčení, že aspoň nejsem zklamaná, když je nedodržím. Respektuji ty, kteří právě od nového roku vážně usilují o to, co si předsevzali, a když se jim to podaří, budou přesně znát ten rozhodující okamžik. Jen by se ta předsevzetí neměla stát modlou, které se musí obětovat hodnoty vyšší než je samo původní předsevzetí, ale měla by být sluhou, tedy ukazatelem cesty.

Pokud jste už uslyšeli tu osudovou ránu, kdy zase jedno předsevzetí spadlo pod stůl, netrapte se tím. Moje skepse k novoročním předsevzetím vychází hlavně z mého přesvědčení, že žít máme tady a teď, v tomto okamžiku. Náš život nezačíná až od zítřka, až něco nastane, až se v kalendáři objeví datum prvního ledna. Ano, novoroční předsevzetí vycházejí ze zamyšlení nad naším životem. Pokud jim chceme dát smysl, je třeba, abychom si průběžně, nejlépe každý den, připomínali, co jsme chtěli změnit, zda se nám to daří a co nám v tom brání. Musíme se vracet k sobě a současně se otvírat Boží přítomnosti. Přemýšlet o Bohu, o jeho přítomnosti v našem životě a o našem vztahu k němu. Jen ve vzájemném sdílení můžeme též tvořivě zacházet s našimi předsevzetími.

Marie Kolářová

pro Radio Proglas, leden 2020