Komentář Marie Kolářové - Koronavirus a naše společnost

Komentář Marie Kolářové - Koronavirus a naše společnost

Pořad v souvislostech


Komentář Marie Kolářové: Koronavirus a my
Budeme vysílat

Komentář týdne
Komentář týdne
Komentář týdne
Vysílali jsme


Komentář Marie Vymazalové - Kultura české krajiny

Komentář Marie Vymazalové - Kultura české krajiny

Komentář Marie Vymazalové - Kultura české krajiny
Audioarchiv

V prvním dubnovém Komentáři týdne se právnička Marie Kolářová věnuje úvaze nad tím, co vše o nás odhaluje situace, kdy musíme chodit se zahalenými tvářemi. Kvůli opatřením v souvislosti s pandemií koronaviru jsme se s Marií Kolářovou tentokrát spojili telefonicky.

Už více jak dva týdny nosíme na veřejnosti roušky. Přitom to není nijak dávno, kdy jsme jejích nošení považovali při nejlepším za přehnanou opatrnost některých asijských turistů. Překvapivě se ujaly velmi rychle ještě dříve, než bylo jejich nošení nařízeno oficiálně. Již několik dní před vyhlášením této povinnosti, bylo možné potkat řadu lidí s rouškami. Spontánně pochopili, že rouška je výrazem pozornosti k okolí. Nechrání totiž nositele, ale ty, s kterými se setkává. Až dojímavě se rozběhla obrovská vlna solidarity, s kterou se začali roušky šít a nabízet zdarma potřebným. Semkli jsme se kolem roušek.

Roušky nám zahalily tvář a odhalily soudržnost společnosti. Právě jejich počáteční zoufalý nedostatek přiměl vydat z nás to nejlepší, co běžně příliš nevnímáme. Projevená solidarita ukazuje ukryté jádro, zdravý potenciál společnosti, která je schopná nezištných skutků. Neměli bychom proto přehodnotit i naše soudy o ní? Je to vážně sobecká konzumní společnost, která hledá jenom požitky? Nevypovídá naše hodnocení současně též o nás, o tom, na co se nejvíce zaměřujeme a proč nás právě toto tolik znepokojuje? Jistě máme právo kritizovat konzumní způsob života. Zbytečně vyhozené potraviny, nákupy nejnovější elektroniky, rychle se měnící oblečení, to všechno svědčí o konzumním přístupu. Kolikrát jsem slyšela, že společnost žije jen zábavou, je sobecká a zahleděna do sebe. 

Schopnost nasadit své síly a prostředky pro druhé byla ukryta pod povrchem a neuvěřitelně rychle se aktivovala. Pod tlakem ze sebe lidé vydávali to nejlepší, co v nich bylo. Otevřeli oči k potřebám svého okolí. Tuto zkušenost můžeme využít k přehodnocení některých příliš příkrých soudů. Připravenost pomáhat nespadla odněkud svrchu, ale byla ukryta uvnitř lidských srdcí. Těch srdcí, která se tázají po smyslu, která mnohdy tápou, která touží po naplnění.     

Křesťané si před blížícími se velikonočními svátky naléhavěji uvědomují, jak jim chybí prožívání velikonočních příprav způsobem, na který byli každoročně zvyklí. Někteří se bolestně vyrovnávají se současnými omezeními a mohou je nahlížet úkorně, jako zbytečně přísná. Jiní je naopak mohou vnímat jako dar pro svůj duchovní život. Neochota přijmout současný stav tvůrčím způsobem bude dusit tvůrčí síly v nás. V každé situaci se musíme znovu ptát, co nám Bůh sděluje.

Díky nedostatku roušek jsme poznali tvář společnosti, s kterou bychom se jinak nesetkali. Díky přísným omezením veřejného shromažďování jsme inspirováni k novým formám duchovního života. Jsme jako cibule, která se postupně loupe. Sloupáváme ze sebe stereotypy, a hledáváme ve svém nitru, na čem je založena naše víra. Zážitek intenzívní solidarity nám může pomoci sejmout stereotypní názory na společnost a otevřít oči, abychom viděli u druhých touhu po hledání pravdy a smyslu. Tedy Boží přítomnost zde ve světě, Boží království, které je mezi námi. 

Jsme postaveni do situace, kterou jsme si nevybrali. Bůh nám ji nenabízí, aby nás srazil do země, ale aby nám ukázal cestu. Rozbíjí naše zavedené pořádky a vyzývá nás k hledání nových způsobů, otvírá nám oči a vede k solidaritě a odpovědnosti za společnost. Otázka nezní, o co přicházíme, ale co dostáváme. Musíme ztrácet, abychom něco nového získali. Někoho může tento příměr rušit v kontextu nemožnosti společného slavení bohoslužeb a přijímání eucharistie. Co když ale bylo naše křesťanství až příliš zvykové, příliš zabydlené? Přišli jsme o to, co pro nás stojí na vrcholu, třeba právě proto, že nás Bůh vyzývá, abychom intenzívněji hledali jeho tvář novými způsoby.

 

foto: FB 

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 11, 13, 15 a 19 hodin; v sobotu v 11 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony