Komentář Kristiny Koldinské - Výročí se mají zúročit

„Přiznávám vám, že jsem velmi zarmoucen tragédií, která se v posledních dnech opět stala ve Středomoří. Sto třicet migrantů zemřelo na moři. Jsou to lidé, jsou to lidské životy, muži, ženy, děti, kteří celé dva dny marně prosili o pomoc, pomoc, která nepřišla. Zpytujme svědomí ohledně této tragédie. Je to hanba. Modleme se za tyto bratry a sestry a za ty, kteří při těchto dramatických cestách nadále umírají. Modlíme se také za ty, kteří mohou pomoci, ale raději se odvrátí na druhou stranu.“ 

Tato hluboká slova pronesl papež František při Andělu Páně po další tragédii ve Středozemním moři. 130 ubohých lidí skoro 2 dny bojovalo o život na širém moři ve velkých vlnách, dva dny prosili o pomoc. Věděly o nich evropské země, věděl o nich Frontex, věděla o nich Libye. Bylo přijato vědomé rozhodnutí odvrátit se na druhou stranu a nechat je zemřít. Zprávu o této tragédii v českých médiích s výjimkou Proglasu nebylo možné dohledat. 

Zpytujme svědomí, řekl papež František. Je to hanba, je to i naše hanba, myslím, když se naše společnost odvrací od velkých lidských dramat nedaleko za našimi humny. Možná je toto způsob, jak si dnešní křesťan může připomenout 76. výročí konce 2. světové války. Po ní mnoho velkých duší a srdcí tehdejšího světa, především Evropy, jasně a konkrétně zvolalo „nikdy více“! Po ní pro nás začalo požehnané období míru a pokoje, jež díky Bohu trvá dodnes. Bylo třeba velkých křesťanů, aby přišli s myšlenkou Evropské unie, jež, spolu s důrazem na ochranu lidských práv, povstala právě z popela Osvětimi a hrůz 2. světové války. 

Z obdobných hrůz války pocházejí i ti, kteří se v zoufalství i se svými dětmi plaví přes moře. Možná že už na druhé straně ani mnoho nečekají, vědí, že ta cesta je nebezpečná, vědí, že v Evropě je většinou čeká jen bahno a zima ve stanu uprchlického tábora. Prchají tedy evidentně z opravdového pekla. O tom, že libyjské tábory v mnohém předčí ty nacistické, víme. Jak je tedy možné, že žijeme stále ve lhostejnosti, jak je možné, že veřejné mínění evropských společností, včetně té naší, netlačí na politiky, aby se postavili čelem tomuto dramatu a např. otevřeli humanitární koridory, kdy je přijetí uprchlíků řízené a bezpečné. Proč nevoláme více po účinné práci pro mír a opravdu účinné pomoci zemím, jež procházejí nejdramatičtějšími situacemi?

Z úcty k obětem násilí, jež zmařilo tolik životů před desítkami let, abychom se neměli odvracet od životů mařených dnešními válkami a dnešním násilím, jež se nám bohužel dosud z lidské historie nepodařilo vymýtit. 

Ano, vím, jsme všichni unaveni omezujícími opatřeními kvůli covidu, všichni se bojíme o budoucnost našich společností, všichni s obavami sledujeme studie, jež přinášejí neutěšené informace o těžké ekonomické, psychické i sociální situaci a výhledech do budoucna. Toto naše soustředění na naše vlastní problémy a obavy, na problémy našeho nejbližšího okolí, ale trochu připomíná spánek na Olivové hoře. Učedníci byli smutní, byli vyčerpaní, měli jistě velký strach, věděli, že nastává velké drama. Přesto ale usnuli a nedokázali jedinou hodinu bdít. Pán ale přichází dnes i k nám a říká: Vstaňte, pojďme! Vstaňme, pojďme, budoucností totiž může být mír a pokojný život místo války a strachu, může jí být radost a vzájemnost místo zoufalství a egoismu. Jen je třeba vstát a jít a opravdově naslouchat andělu: „nebojte se, není zde, byl vzkříšen“!!!

Požehnaný čas, milí posluchači.