Komentář Kristiny Koldinské: Vánoce, jak je máme rádi

„Já už Vánoce nemám ráda, vždyť jsem tu sama.“, řekla mi před nedávnem jedna stará paní v domově důchodců. „Na vánoční oběd ale půjdu“, dodala, „protože tam jsem našla novou rodinu.“
Byla to prostá a pravdivá reakce na upřímné pozvání k tomu, aby tato paní, která je chudá svou samotou, našla při vánočním obědě, který pořádáme v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci a Jihlavě, odpověď na svou samotu a zřejmě i beznaděj.
Končí Advent, Vánoce jsou za dveřmi a my se ptáme: neprožili jsme ho opět v přílišném shonu? Je to opravdu tak důležité, aby všechno bylo dokonale připravené? Vždyť přece přijde rodina a pojedeme k babičce, tak to musí klapnout! Ano, vánoce jsou svátky rodiny, klidu a míru.
Myslím ale, že Vánoce bychom jako křesťané mohli také slavit jako protest – nemám na mysli pohrdání konzumem a utvrzení se ve vědomí, že u nás přece o tom Vánoce nejsou. Spíše si říkám: neměli bychom svým postojem právě o Vánocích protestovat proti tomu, že jsou lidé, kteří vánoce nesnášejí? Nemají je rádi právě proto, že je nemají s kým oslavit. Všechno na ně už měsíc bliká a svítí a oni před tou honbou a přípravami na rodinné veselí nemají kam utéct, když aspoň zavřou oči, stejně slyší koledy. České koledy přitom oslavují příchod Pána, vyprávějí o radostném naplnění očekávání Spasitele. Jsou tu ale lidé, kteří nemají koho očekávat, nebo možná spíš, kteří už hodně dlouho a zoufale čekají, že přijde lepší život.
Chudí, osamělí, uprchlíci, kteří uvízli ve špinavých a zablácených táborech. Ti všichni se dramaticky podobají Pánu Ježíši, který se musí narodit do stáje a být položen do jeslí, protože se pro něj nenajde místo. O Vánocích se pro mnoho lidí nenajde místo. Můžeme říci, že Ježíš se už od narození ztotožňuje s chudými.
Teď si asi u rádia, nebo jiného přístroje říkáte: co s tím ale asi tak můžu dělat? Betlémský příběh má ještě jednu tvář: na pokyn andělů se tomu chudému děťátku přichází poklonit celé lidstvo. Nejdřív pastýři, v tehdejší společnosti podobně vyčlenění, jako v té naší dnešní Romové. Teprve potom přicházejí králové od východu, kteří jdou za hvězdou. A přinášejí to nejcennější, co mají. Zamysleme se ve vánočních dnech i my, co máme nejcennějšího. Možná jsme přispěli o Adventu do nějaké kasičky, možná jsme darovali oblečení nějaké organizaci. Papež František, který otcovsky provokuje naše srdce, před nedávnem řekl: „můžeme si položit otázku: „Pomáhám někomu, od koho nemohu čekat nic na oplátku? Mám jako křesťan alespoň jednoho přítele, který je chudý?“
Až půjdeme o Vánocích s dětmi na procházku, vezměme třeba s sebou trochu cukroví a rukavice. Možná potkáme někoho, komu udělají radost. Naučíme tak sebe i svoje děti jít se poklonit narozenému Pánu a přinést to nejcennější, co máme – svůj čas, svou solidaritu. A příští rok můžeme třeba se svou farností, či se svými přáteli, uspořádat vánoční oběd spolu s těmi, kteří nemají Vánoce rádi. Určitě si takové Vánoce zamilujeme ještě víc, než ty u cukroví a pohádek. Někdo totiž díky nám najde novou rodinu a ta naše se krásně, vánočně rozšíří.
Požehnané svátky, milí posluchači.

Kristina Koldinská