Komentář: Jak je důležité míti kardinála
Papež František jmenuje o posledním únorovém víkendu roku 2014 nové kardinály. O významu kardinálské hodnosti hovoří P. Norbert Milan Badal z řádu Bratří kazatelů. Působí jako tajemník pražského arcibiskupa a administrátor farnosti Hostivice. Komentář uvádíme v sobotu 22. února 2014 od 7.30 a 18.20, v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
Jaká je vlastně role kardinála v životě církve? Při kreování nových kardinálů se zdůrazňuje jejich úloha ve světové církvi – jsou vlastně nejbližšími spolupracovníky a poradci papeže. Méně už se hovoří, co znamenají pro místní církev, z níž vzešli a v níž mnozí působí například jako arcibiskupové. Většinou se zůstane u toho, že titul kardinál je titulem čestným a že prakticky ve struktuře místní církve nemá zase tak velký význam. Většina kardinálů při svém kreování zdůrazňuje, že jejich jmenování je vyjádřením pocty právě pro místní církev. Tak jak to vlastně je? Jsou kardinálové místní církvi jen na ozdobu?
Myslím, že zdaleka ne. Nepochybně se jedná o poctu pro místní církev, uznání i místu, kde tradičně arcibiskupové bývají jmenováni kardinály. Především však jde o uznání osobnosti, o vyjádření sounáležitosti s všeobecnou církví a v neposlední řadě o posílení postavení oné osobnosti v místní církvi.
Protože se příliš nevyznáme většinou v diplomatických zvyklostech a naše společnost je až běda demokratická v tom špatném slova smyslu, že totiž staví na stejnou úroveň různé hodnoty, možná mohu nabídnout několik jiných pohledů na roli kardinála v naší společnosti.
Především v civilizovaných zemích katolické tradice je kardinál nepsaně druhým člověkem ve státu, mimochodem tomu odpovídá i číslo auta v některých zemích, kde má kardinál číslo 002. Podle diplomatického protokolu se u nás kardinál řadí hned za pět nejvýznamnějších ústavních činitelů. Starý bonton v určité nadsázce tvrdil, že muž nosící sukně, tedy kněz či biskup, je společensky výše, než ostatní funkce a proto se mu vzdává pocta tím, že při jeho příchodu povstaneme, stejně jako vstáváme při příchodu dámy. Biskupům a kardinálům samozřejmě nelíbeme ruku, ale biskupský prsten – a i k němu jen symbolicky nakloníme hlavu, vzdáváme totiž čest nástupci apoštolů a symbolu, který dostal od papeže.
V každém případě však je kardinál brán jako člověk ochotný prolít svou krev pro církev a Krista, čemuž odpovídá i barva jeho oděvu a tedy jako ten, kdo nebojácně hájí víru. To hraje roli i ve společnosti, kde reprezentuje přítomnost církve a je vnímán jako její vrcholný představitel, který může vyjednávat s mnohem větší vahou, než nějaký kuriální úředník.
Prakticky to ovšem v našich podmínkách má i svou odvrácenou stránku: kardinál je hromosvodem všech stížností, poslední odvolací instancí, předmětem největších útoků. Jeho život i vzezření jsou pod drobnohledem, kritika na něj prší za cokoli, od restitucí, přes stav církve až po události v zahraničí, které nemůže ovlivnit ani náhodou. Je totiž zosobněním církve jako takové a proto v očích mnoha občanů může za veškeré nepravosti světa.
Jeho viditelnost a přítomnost ve společnosti je však navýsost důležitá. Je symbolem církve, která se nenechala zahnat za vrata kostelů, aby tam uspokojovala náboženské potřeby věřících, jak to chtěl minulý režim. Měli bychom jej podporovat modlitbami i bránit před útoky v médiích. Nejde totiž o něj osobně, ale o církev jako takovou.
Milan Badal
