Komentář Daniela Soukupa - Jak vysoké školy slouží společnosti

Co je posláním vysokých škol? Když o této otázce před dvěma sty lety uvažoval německý vědec a vzdělávací reformátor Wilhelm von Humboldt, zformuloval zásadu „jednoty výzkumu a výuky“. Podle ní vysokoškolští učitelé nejen předávají nashromážděné vědění, ale také ho sami rozšiřují. Vysoké školy totiž, vysvětluje Humboldt, „nemají co do činění s hotovými a uzavřenými poznatky“, ale „pojímají vědu jako doposud nedořešený problém, a proto ustavičně a usilovně bádají“. Také vztah vysokoškolských učitelů a studentů je podle Humboldta odlišný od nižších stupňů škol: „(Vysokoškolský) učitel zde není kvůli svým žákům; oba – žák i učitel – slouží vědě a učitelovo počínání, které by bez žáků nebylo stejně úspěšné, na žácích závisí.“ (Wilhelm von Humboldt: O vnitřní a vnější organizaci vyšších vědeckých ústavů v Berlíně, in Jakub Jirsa (ed.): Idea university, Academia 2015, str. 32) 

Humboldtovské pojetí univerzitního vzdělávání má sice i své kritiky, ale debatu o vysokém školství výrazně ovlivňuje dodnes. Až v posledních letech se víc mluví o tom, že vysoké školy mají vedle výzkumu a výuky ještě takzvanou „třetí roli“. Ta zahrnuje, zhruba řečeno, všechny aktivity vysoké školy směřující k širší veřejnosti – popularizaci vědy, spolupráci s veřejnými institucemi i soukromými podniky a podobně. 

Názory na důležitost třetí role se výrazně liší. Na samotných vysokých školách ji někteří lidé vidí jen jako nepříliš podstatný přívažek k výzkumu a výuce. Naopak při pohledu zvenčí její význam leckdy nepatřičně zbytní – například když se vědecké bádání hodnotí podle svých praktických aplikací anebo když si někteří podnikatelé představují, že vysoké školy mají sloužit jako profesní přípravky pro jejich firmy. 

Podceňování i přeceňování třetí role staví vysoké školství a širší společnost proti sobě, jako by to byli soupeři, z nichž jeden nebo druhý musí mít navrch. Asi je to i tím, že v samotném pojmu „třetí role“ tkví jisté riziko zkreslení. Tento pojem totiž může vyvolávat mylnou představu, že univerzitní výzkum a výuka se odehrávají odděleně od společnosti, za neprostupnými zdmi, a až jaksi dodatečně se propojují s okolním světem.

Rozrůzněnější pohled nabízí například preambule českého vysokoškolského zákona. Vymezuje pro vysoké školy nikoliv jen tři, ale šest rolí a v jejich stručných popisech se mísí aspekty výzkumné, výukové a společenské – a právě toto prolínání odpovídá každodenní realitě vysokého školství. Zdůrazňuje se zde mimo jiné význam celoživotního vzdělávání či „mezinárodní a zvláště evropské spolupráce“ a také to, že vysoké školy „hrají aktivní roli ve veřejné diskusi o společenských a etických otázkách, při pěstování kulturní rozmanitosti a vzájemného porozumění, při utváření občanské společnosti a přípravě mladých lidí pro život v ní“.  

Tato zdařilá formulace nám připomíná hned několik podstatných a nesamozřejmých věcí: třeba že kulturní rozmanitost je důležitá hodnota, kterou je zapotřebí pěstovat. Nebo že vysoké školy nemají studentům jen předávat znalosti a dovednosti, ale celkově je formovat – německy se tomu říká „Bildung“, v češtině i v angličtině obdobně přiléhavé slovo chybí. 

Ve veřejné diskusi a v úsilí o vzájemné porozumění, jež jsou zde též zmíněny, připadá zvlášť významná role humanitním vědám. A to včetně teologie, tedy disciplíny, která má svébytné postavení jak v celku věd, tak v rámci vysokého školství. Český stát je sekulární, není tedy vůbec samozřejmé, že jedno konkrétní náboženství má své fakulty na veřejných vysokých školách. A od nás křesťanů není dvakrát prozíravé, pokud kdekomu předhazujeme jeho údajnou ideologičnost, když zrovna náš světonázor má takto výsadní postavení. Ostatně samotné slovo „ideologie“, použije-li se jako nadávka, znamená prostě „světonázor, s nímž nesouhlasím“.

Ve skutečnosti je ovšem každé poznání týkající se společenských a etických otázek tak či onak ideologické – neboli, jak zdůrazňuje jeden z proudů současné filozofie, každé porozumění vychází z určitého „předporozumění“. Ano, „fakta jsou posvátná“, jak praví známé motto, a nesmějí se překrucovat. Jenomže to, jak fakta vnímám, jaké mezi nimi vidím souvislosti a jakou jim přikládám důležitost, je vždycky ovlivněno mými zkušenostmi, znalostmi a názory. Jako by se každý z nás díval na svět nějakými brýlemi. Obejít se bez nich nedokážeme – ale měli bychom si uvědomovat, že je na nose máme, snažit se, aby nám na něm seděly co nejpřiléhavěji, a pravidelně je čistit. A také si připustit, že skrze jiné brýle se věci můžou jevit odlišně. Tato kultivace vlastního poznávání v dialogu s tím, jak poznávají druzí, je jedním z hlavních úkolů vysokých škol – a také úkolem, v němž se jejich výzkumná, výuková a společenská role zvlášť plodně prolínají.